Listopad 2014

RUSKO MĚNÍ SVOU VOJENSKOU DOKTRÍNU-A CO DÁL?

26. listopadu 2014 v 11:12 | veteranus
RUSKO MĚNÍ SVOU VOJENSKOU DOKTRÍNU-A CO DÁL?
Sociolog Antonín Rašek, muž, který téměř pravidelně píše do dvouměsíčníku "Listy" své úvahy s vojensko-politickou tématikou, napsal do Parlamentních listů článek, který nazval, poněkud vemlouvavým způsobem: "Ruská vojenská doktrína přitvrdí". V článku uvádí, kromě jiného, že krok Ruska směrem k přijetí nové redakce vojenské doktríny, krok, který označil za "přitvrzující", je "reakcí na ukrajinskou krizi a na fakt, že se NATO dále přibližuje k jeho hranicím".
A.Rašek se, naštěstí, neuchyluje ve svém článku k tomu, aby označil ruský záměr připravit novou redakci vojenské doktríny obvyklým klišé: že je to jen další projev agresivního chování Ruska. V tom se příznivě odlišuje nejen od běžné publicistiky, ale i od rétoriky některých hlav států. Na příklad od rétoriky prezidenta Spojených států amerických. Ten ve svém "svatém nadšení" nositele Nobelovy ceny míru nevynechá jediné příležitosti, aby označil svého bývalého spojence ve skutečné válce, za agresora. Aniž má pro to jediný obstojný důkaz a konstruuje jen virtuální obraz agresora !
Některé formulace A. Raška však přece jen navozují dojem, že se nejedná o objektivní posouzení celé otázky. Zdá se mi, že má být jen poukázáno na to, k čemu ona krize, jen zdánlivě vyhlížející jako událost, izolovaná od kontextu předešlého vývoje v Evropě, vede i ve sféře strategického plánování přípravy a ozbrojené obrany Ruské federace. Autor nám, bohužel, podrobněji nevysvětluje, v čem spočívá ono "přitvrzování" v takové oblasti, jakou je sféra strategického plánování, kde vojenská doktrína zaujímá postavení jednoho ze základních dokumentů.
Já sám, nemaje takové možnosti přístupu k informacím, jaký má zřejmě on, musím se spolehnout jen na svůj úsudek a na ty zdroje, které jsou přístupné na Internetu. Mohu tak nabídnout navštěvovatelům mého blogu jen svůj pohled, který se poněkud odliší od pohledu A. Raška. Základ této odlišnosti spočívá v tom, že hlavní důvod, který by sám o sobě vyvolal potřebu změny ruské vojenské doktríny, nevidím v oné krizi, byť se tato krize může jevit jako chytře komponovaná záminka. Tato krize, a snaha o další přiblížení NATO k ruským hranicím, jsou jen dva důvody, které vedou k tomu, aby byla přijata nová redakce vojenské doktríny. (Poznámka.- Pojem "nová redakce" používám jednak ve smyslu toho, jak je tento proces nazýván v Rusku, a i ve smyslu toho, jak je vykládán ve Slovníku jazyka českého F. Trávníčka.).
Už v doktríně přijaté v roce 2010 se počítá s tím, že doktrína bude upřesňována v souladu s tím, jak se změnil či mění charakter vojenského nebezpečí a vojenských hrozeb; také ale v souladu se změnou úkolů, které mají zajišťovat vojenskou bezpečnost a obranu, včetně změny podmínek vývoje Ruské federace. A. Rašek tedy nemá pravdu, když říká, že k připravovaným změnám dochází jen v důsledku ukrajinské krize a v důsledku přibližování NATO k ruským hranicím.
Z rozhovoru se zástupcem tajemníka Rady bezpečnosti RF Michajlem Popovem, jak byl zveřejněn na stránce http://ria.ru/interview/20140902/1022334103.html, je zřejmé, proč se se změnou doktríny uvažuje.
V odpovědi na přímou otázku, v čem spočívá hlavní důvod, uvádí Popov (cituji ve vlastním překladu):
"Především je to spojeno se vznikem nových vojenských nebezpečenství a vojenských hrozeb, jak se projevily v událostech "arabského jara", v ozbrojeném konfliktu v Sýrii a též v situaci na Ukrajině a kolem ní.
Kromě klasických forem a způsobů použití ozbrojených sil, se vedoucí státy světa uchylují v boji za své zájmy k tak zvaným "nepřímým činnostem"; uchylují se k využívání radikálních a extremistických organizací, soukromých vojenských organizací; zavlékají do své činnosti i protestní potenciál obyvatelstva.
Stále zřejmějším se stává snaha USA a států-členů NATO po zvyšování svého strategického útočného potenciálu cestou rozvoje globálního systému protiraketové obrany, dále je to akceptace nové strategické koncepce použití armád a sil a rozpracovávání nových prostředků ozbrojeného vedení boje, včetně hyperzvukových zbraní.
Kromě těchto vnějších činitelů došlo také ke změnám ve složení a v organizaci vlastních ozbrojených sil RF. Konkrétně se jedná i o to, že byl vytvořen nový druh vojsk: vojska vzdušné a kosmické obrany."
Až sem tedy to, co vyplývá z onoho rozhovoru. Při pečlivém posouzení řečeného se tedy to, co uvádí A. Rašek ve vzpomínaném článku jako důvod ke změnám ruské vojenské doktríny, jeví jen jako zúžené a nekomplexní. Kromě toho se uchyluje k dost význačným nepřesnostem. Na příklad tvrdí, že "v ruské doktríně z roku 2010 je NATO považováno za nepřítele". Sám nemohu pochopit, jak může A. Rašek něco podobného tvrdit. Vždyť stačí, aby si přečetl originál znění Vojenské doktríny Ruské federace, jak byl třeba publikován na stránce http://news.kremlin.ru/ref_notes/461.
Uvedu vlastní překlad příslušného článku Vojenské doktríny Ruské federace. Praví se tam, že mezi základní vojenská nebezpečí patří: "a) snaha dát silovému potenciálu Organizace Severoatlantické smlouvy globální funkce, jež budou realizovány cestou porušování norem mezinárodního práva; je to snaha přiblížit vojenskou infrastrukturu zemí-členů NATO k hranicím Ruské federace, i tím, že bude blok rozšiřován. (Uvádím originál v ruštině, aby si čtenář mohl ověřit můj překlad: "стремление наделить силовой потенциал Организации Североатлантического договора (НАТО) глобальными функциями, реализуемыми в нарушение норм международного права, приблизить военную инфраструктуру стран - членов НАТО к границам Российской Федерации, в том числе путем расширения блока;").
Z uvedeného je, myslím, patrno, že je rozdíl mezi tím, jestli je NATO, tedy mezistátní vojenská aliance založená na Severoatlantické smlouvě, považována de facto i de iure za nepřítele, a tím, že je za jedno ze základních vojenských nebezpečí pro Rusko považována snaha (podtrhuji já) o přibližování NATO k hranicím Ruské federace. Při pečlivější posouzení oněch dvou pojmů, tedy "existence NATO" a "snaha NATO", by mělo být i A.Raškovi zřejmé, že samotná existence NATO za vojenské nebezpečí považována není, ale že za takové nebezpečí je považována snaha přibližovat alianci, tedy její vojenské struktury a zařízení k hranicím Ruska. Nic jiného, než přibližování aliančních vojenských struktur, aliančních vojenských zařízení, případně konkrétní plány na jejich použití, ani nemůže být považováno za reálné nebezpečí. Vždyť samotný pojem "vojenské nebezpečí" je v Rusku chápán jako "stav mezistátních vztahů, které zahrnují souhrn faktorů, jež by mohly (tedy nemusí, poznámka má) za určitých podmínek vyvolat nebezpečí vojenské hrozby" (cituji opět z doktríny RF). Jestli však budeme dělat rovnítko mezi tím, co je "snahou" a co je "skutečností", pak si asi při nejlepší vůli neporozumíme.
Takové odlišení pojmů vyniká už dnes; ještě před přijetím nové redakce doktríny. Při pohledu na vojensko-strategický potenciál poloostrova Krym, který byl po jistou dobu součástí Ukrajiny, a který se stal, po referendu jeho obyvatel a po příslušných mezinárodně právních aktech, součástí Ruské federace, musí být i laikovi zřejmé, k čemu došlo. I laikovi musí být zřejmé, pro koho připojení poloostrova Krym k Rusku bylo strategickým ziskem a pro koho znamenalo obrovskou prohru. Dovedu se vžít do situace plánovačů ve štábu NATO v Bruselu, kteří se už už viděli v roli těch, kdož budou ve svých plánech naplňovat strategický potenciál poloostrova konkrétním obsahem, a co museli zažívat, když jim byl Krym doslova "vyfouknut" před nosem. Pro takovou situaci má lidová tvořivost českého národa trefný výraz: "vypálit někomu rybník". (Jaroslav Zaorálek, Lidová rčení, Nakladatelství AV, Praha, 1963). Nabízí se otázka, zda právě tato prohra nebyla hlavním důvodem toho, proč jsou ve Washingtonu "přepřaháni koně ".
Ono "vypálení rybníka" se stalo proto, že bylo učiněno něco, co v posledním rozhovoru s agenturou TASS označil prezident Putin za "strategické rozhodnutí". ("Это стратегическое решение", http://tass.ru/opinions/top-officials/1589319?page=1). A nejen rozhodnutí, ale i jeho realizace. A já bych si troufl doplnit, že to považuji za dosažení strategického vítězství, kterého bylo dosaženo bez jediného výstřelu, bez jediné oběti na životě.
Zbývá mi jen dodat, že to považuji za vojensko-strategický tah obranného charakteru; určitě by jej ocenil i teoretik války Carl von Clausewitz. Ten přece tvrdil, že "…obrana je silnější než útok…převaha správně pochopené obrany je velká, je mnohem větší, než by se na první pohled zdálo" (Vom Kriege, Carl von Clausewitz, Dümmlers Vertlag, Berlin,1832).
Tímto tahem předešli ruští stratégové potenciálního útočníka. Za tímto strategickým politickým rozhodnutím vidím v pozadí vliv vojenských činitelů Ruska. Považuji postoje a názory vojenských činitelů za nezpochybnitelnou složku procesu přípravy takového politického rozhodnutí. Nedovedu si ani představit, že by vojenští činitelé, konkrétně Generální štáb armády RF, byl z toho procesu přípravy strategického rozhodnutí vyloučen. Obdobně hrál vojenský aspekt důležitou, ne-li rozhodující roli, při rozhodování politického vedení SSSR v srpnu 1968! A to už vůbec nechci hledat analogii s rozhodnutím sovětské vlády vstoupit do války s Finskem v roce 1940, když se předtím nepodařilo politickými prostředky zlepšit strategickou situaci Leningradu.
Lze se tedy, z pohledu toho, co se odehrálo kolem Krymu, ptát: a jakou to má souvislost s novou redakcí vojenské doktríny Ruska?
Nakolik mohu soudit podle názorů, které projevují přední ruští politikové, a podle toho, jak se mezinárodně-politická situace změnila v průběhu letošního roku, tak docházím k závěru, že se vojensko-strategická situace Ruska na tomto směru dostala k hranici, kdy je třeba změnit, respektive upřesnit, postoje k otázkám zajištění své vlastní bezpečnosti. A nová redakce vojenské doktríny, která je nepochybně součástí vojenské politiky ruského státu, je jedním z nezbytných kroků.
Myslím si, že představitelé těch západních států, kteří tak horlivě vystupují proti současnému Rusku, by měli projevit náležitou míru empatie, postavit se do role svého protivníka a hledat odpovědi na tyto otázky: může se stát, který od skončení studené války čelí vytrvalé snaze západních států přisoudit mu roli poraženého, může stát, vůči kterému si údajní "vítězové" osobují právo diktovat mu své podmínky jeho existence, může stát, který je si vědom své historie, své cti, svého přínosu k historii Evropy, může stát, který nechce nic jiného, než aby byl ponechán v klidu k tomu, aby mohl řešit podle vlastních receptů své vlastní vnitřní problémy, aby si mohl osvojovat celý ten obrovský potenciál, který mu zanechaly předešlé generace, může takový stát zůstat nečinným v době, kdy je zatlačován k hranici, za kterou už nelze ustoupit? Neměli by uvažovat o tom, že i v dnešním Rusku by mohla zaznít slova: «Велика Россия, а отступать некуда - позади Москва!»
Měli by se také ptát: může Rusko, které se cítí být zatlačeno do pozice, kdy je prakticky celá Evropa, podobně jako tomu bylo v roce 1941, tentokrát pod vedením Spojených států amerických, sjednocována ve svém postoji vůči němu, si vůbec dovolit, nereagovat na tuto situaci, kromě jiného i tím, že přizpůsobí jeden ze základních dokumentů, podle které buduje svou vlastní bezpečnost, svou vojenskou doktrínu, nové situaci? To má čekat na to, až bude zatlačeno k hranici "kritické reakce", kdy "bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost" (K. Lorenz, Tak zvané zlo, MF, Praha, 1992)? Musí přihlížet nečinně k tomu, kdy je v bezprostřední blízkosti jeho hranic rozpoutávána regionální válka, a kdy začíná být reálným ohrožení samotné jeho státní existence? Musí čekat na to, kdy vývoj situace dospěje až tak daleko, že ve smyslu už stávající vojenské doktríny bude třeba použít jaderné zbraně? Kdy ve vzniklém vojenském konfliktu jsou sice používány jen klasické zbraně, ale kdy nelze stoprocentně vyloučit, že konflikt nepřeroste v konflikt s použitím jaderných zbraní? Máme stoprocentní jistotu třeba v tom, že válečné lodi USA, které jsou posílány až do akvatoria Černého moře, nejsou vyzbrojeny atomovými zbraněmi?
Musím se ptát: nemá Rusko právo činit v zájmu své vlastní obrany takové akce, které předejdou takové situaci? Neměli by si jeho skuteční či potenciální protivníci uvědomit, že by svými akcemi mohli situaci do nebezpečné polohy dovést? Nebylo by na místě, aby projevili alespoň takovou míru empatie, kterou dokázal v roce 1962 projevit poradce prezidenta Kennedyho Tommy Thompson, a s ním i sám prezident, a tím napomoci k tomu, aby se ukrajinskou krizi podařilo vyřešit, podobně jak se to podařilo v roce 1962?
Myslím si, že místo toho, abychom se zamýšleli spolu s A. Raškem nad tím, jak bude pozměněna ruská vojenská doktrína, měla by spíše ona "bezpečnostní komunita", které se občas Antonín Rašek dovolává, přispět výzvou k vystřízlivění, přispět výzvou k zasednutí ke společnému stolu, nikoliv však à la Brisbane, ale à la Teherán 1943 nebo Jalta 1945!

ANEXE KRYMU OČIMA VOJÁKA-PROFESIONÁLA

11. listopadu 2014 v 14:18 | VETERANUS
ANEXE KRYMU OČIMA VOJÁKA-PROFESIONÁLA
"Adnexus- připojení, spojení…adnectere-přivazovat, připojovat", (Latinsko-český slovník, SPN, Praha,1957).
"…obrana je silnější než útok…převaha správně pochopené obrany je velká, je mnohem větší, než by se na první pohled zdálo…" (die Form der Verteidigung ist stärker als die des Angriffs… die Überlegenheit der Verteidigung (richtig verstanden) sehr groß und viel größer ist, als man sich beim ersten Anblick denkt (Vom Kriege, Carl von Clausewitz, Dümmlers Vertlag, Berlin,1832).
"Vypálit rybník někomu- chytře předejít někoho; zmařit potají jeho záměry" (Jaroslav Zaorálek, Lidová rčení, Nakladatelství ČSAV, Praha,1963).
Od března letošního roku doslova bouří světovou mediální atmosférou, naši zem nevyjímajíc, akt spojení, dříve autonomní republiky Krym, jakožto do té doby součásti státu zvaného Ukrajina, s Ruskou federací. O této události hovoří či píše kdekdo a není snad nějaké významnější události ve světě, aby toto spojení nebylo předmětem diskuze či alespoň připomínek. Tento státně-politický akt, který se odehrál v interakci mezi Ruskou federací a Krymskou republikou, je nejčastěji nazýván "anexí", tedy "záborem či zabráním". Renomovaný jazykový slovník Františka Trávníčka, ke kterému se často obracím v poslední době, kdy mnoho českých slov je používáno v takových vazbách, jež neodpovídají tomu, co jsem se učil na střední škole, uvádí, že slovo "anexe" má původ v řeči latinské. V kontextech se pak většinou setkávám s tím, že je slovo "anexe" vysvětlováno jako jednání násilné, protiprávní. Při tom latinské sloveso "adnectere" neznamená nic jiného, než "přivazovat, připojovat", a slovo "adnexus" znamená "připojení, spojení".
Zabývat se právní stránkou onoho akt nehodlám. Nejsem právně vzdělán, a to ani na právnické fakultě Plzeňské univerzity. Co se týče právního hlediska onoho spojení Krymské republiky s Ruskou federací, pak se jen pozastavuji nad tím, že ani mezi hlavními konstruktéry základní mezinárodní právní normy- Charty OSN- nepanuje jednota v interpretaci právní podstaty oné geopolitické změny, jak se projevila ve změně hranic Ukrajiny a Ruské federace. A ona nejednota panuje v celé organizaci OSN. Jinak než nejednotou si nemohu vysvětlit skutečnost, že ze 193 států-členů OSN, při hlasování o relevantní rezoluci 27. března 2014, která má status "doporučení", hlasovalo "za" rezoluci 100 států, "proti" bylo -11, zdrželo se - 58, a 24 nehlasovalo vůbec. Při tom dokonce jen část těch států, byly to Argentina, Brazílie, Indie, Čína, Pakistán, Egypt, Jižní Afrika, tedy ne všech, které se zdržely hlasování, a tedy tím vyjádřily nesouhlas s rezolucí, reprezentuje 3056 milionů obyvatel planety. To je něco přes 40% obyvatel planety. Těžko si mohu představit, že tito představitelé oněch 3056 milionů, jsou právní nevzdělanci nebo právní nihilisté, když nepřijímají závěry, které schválilo oněch 100 států.
Ze své pozice právního laika musím jen konstatovat, že jsem v našem mediálním prostoru nenašel žádný zdroj, který by mi poskytl odborně fundovaný právní výklad onoho aktu, jehož důsledky pociťujeme všichni. Pokud i takový zdroj existuje, pak se zcela určitě ztrácí v záplavě informací, které nejsou ničím jiným, než papouškovanými, jednostrannými, většinou zpoza Atlantiku přicházejícími, interpretacemi; ty snad mají představovat pravdu v poslední instanci.
Cítím se ale kvalifikován k tomu, abych se na problém spojení Krymu s Ruskou federací, pokusil podívat jako člověk, který cosi zná z oblasti vojenství, a který dovede, alespoň rámcově a povšechně, posoudit vojensko-strategické aspekty "kauzy Krym". V dnešním světě a v té jeho části, kde leží jak má vlast, tak i Ruská federace a Ukrajina, jsou jistě vojensko-strategická hlediska při řešení jakékoliv velkého politického problému, jestli ne nejdůležitější, tak jistě dost významná. V případě Krymu bych soudil, že tato vojensko-strategická hlediska byla mezi všemi hledisky těmi nejdůležitějšími. To především proto, že v posledních dvaceti letech, dochází k nepřetržité a neutuchající změně oné situace. Na tuto změnu musí být reagováno všemi, koho se tyto změny významně dotýkají.
Při posuzování této "kauzy" snažím se vžít se do uvažování vojenských štábů, konkrétně Generálního štábu Ruské federace; snažím se představit si, jak mohou ruští vojenští činitelé hodnotit vývoj vojensko-strategické situace na své západní a jihozápadní hranici; a to v kontextu onoho, dvacet let trvajícího,vývoje. A jak do tohoto kontextu vývoje vojensko-strategické situace na tomto potenciálním válčišti (a jinak, než jako potenciální válčiště to kompetentní vojáci brát nemohou), zapadá postavení Krymského poloostrova. Nedovedu si představit, že by generální štáb armády Ruské federace mohl vynechat ve svých úvahách to, k jakým důsledkům ve vojensko-strategickém postavení Ruska na tomto potenciálním válčišti by vedlo to, kdyby se obrovský, vojensko-strategický, potenciál Krymského poloostrova dostal plně pod kontrolu NATO.
Kdo jiný, než v prvé řadě generální štáb, by měl mít na zřeteli a dbát o naplnění ustanovení ruské vojenské doktríny? Kdo jiný, než generální štáb ruské armády, by měl předkládat politickému vedení země závěry z hodnocení vojensko-politické situace na západním a jihozápadním směru, za situace, kdy jsou oslyšeny hlasy Ruska na vypracování systému evropské bezpečnosti, který by zajišťoval rovnou bezpečnost všech evropských států? Kdy naopak se potvrzuje, že "existující architektura evropské bezpečnosti" tuto rovnou bezpečnost všech evropských států nezajišťuje (uvozuji teď, i v dalším odstavci, pojmy z vojenské strategie Ruské federace)?
Z pozice svých znalostí si dovoluji potvrdit názor, že tato úroveň bezpečnosti, která by zajišťovala rovnou bezpečnost všech, neexistuje. A v případě toho, že by se vojensko-strategický potenciál Krymu stal součástí architektury, kterou buduje NATO, a takový rezultát byl, při vyloženě protiruské orientaci ukrajinské politiky, více než pravděpodobný, by ona nerovnost byla ještě zesílena. Lze se podivovat tomu, že Ruská federace, podobně jako to činí, či měl by činit, každý suverénní stát, při neexistenci celoevropského systému bezpečnosti, jedná "na svou pěst"? Když její úsilí o kolektivní řešení otázky evropské bezpečnosti selhalo? Cožpak mohl ruský generální štáb nebrat na zřetel ustanovení státní vojenské doktríny, jež za prvořadé vnější vojenské nebezpečí považuje "snahu Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) přiblížit vojenskou infrastrukturu NATO k hranicím Ruské federace" (http://news.kremlin.ru/ref_notes/461)? Cožpak mohl nenavrhovat politickému vedení opatření, jak čelit tomuto zvyšujícímu se nebezpečí, které by značně ohrožovalo bezpečnost státu v případě, že by se poloostrov dostal plně pod kontrolu NATO? Pokud by něco takového generální štáb ruské armády nečinil, bylo by třeba pochybovat o jeho kompetenci. A mohlo politické vedení, vědomé si své odpovědnosti za zajišťování bezpečnosti státu, nebrat v úvahu závěry vojenských orgánů a nečinit odpovídající opatření?
Podle mého soudu bylo spojení Republiky Krym s Ruskou federací jedním ze zásadních opatření, které bych nazval "preventivní obranou". Rusko k němu přistoupilo v době, kdy se stávalo více než zřejmým, že se vývoj situace přibližuje k hranici "kritické reakce" (Konrád Lorenz, Takzvané zlo, MF, Praha ,1992). V případě Krymu to, vzhledem k dramatickému narůstání nebezpečí, neznamenalo nic jiného, než přijmout taková opatření, aby byl protivník předejit, aby byly zmařeny jeho záměry; při tom byla využita i výhodná politická situace a nálady obyvatelstva na poloostrově; to se právem mohlo cítit být ohroženo kyjevskými politiky, kteří by, se vší pravděpodobností, neměli daleko k činům od genocidních proklamací typu: "Tyto Rusy je třeba zničit pomocí atomových zbraní". V originále zní tento výrok J.Tymošenkové takto: "Этих русских надо расстреливать из атомного оружия". Zazněl v telefonním rozhovoru J. Tymošenkové s N. Šufričem a byl publikován na stránce http://ukrday.com / politika / novosti.php?id=121309. Když jsem si 6.10.2014 chtěl tento výrok na uvedené stránce znovu přečíst, dostalo se mi této odpovědi: "По Вашему вопросу нет данных". Zřejmě silně kompromitující obsah této stránky byl už stažen.
Pro mne zajímavé a signifikantní je to, že jsem nezaznamenal, že by někdo z našich politiků a publicistů, jindy tak horlivě komentujících výroky, třeba V.Putina, cokoliv na onen lidojedský výrok Tymošenkové řekl. Což je ostatně typické pro atmosféru rusofobie a výběrového ukrajinofilstva, která v naší zemi panuje a je kultivována.
Jestli budu usuzovat podle zlobných reakcí a činů čelních představitelů Spojených států a představitelů NATO, zejména osoby bývalého tajemníka NATO Fog Rasmussena, reakcí, které měly daleko od rozvážného chování, založeného na potřebné míře empatie k protivníkovi (my, vojáci, používáme pojem "zhodnocení protivníka"), tak se připojení Krymu k Ruské federaci projevilo, podle mého úsudku, jako skvělý předstihový obranný vojensko-strategický tah v začínající další etapě "nové (či pokračující?) studené války". A to nehledě na politické a ekonomické ztráty, které to jistě vyvolalo.
Dá se očekávat, že obě strany v onom geopolitickém zápase, který probíhá, a zřejmě ještě neskončil, budou adekvátně, a hlavně rozumně, reagovat. Lze jen doufat, že žádná ze stran nenabude pocitu, že situace už došla tak daleko, kdy hrozí překroční čáry oné "kritické reakce", a kdy bude třeba učinit něco rozhodnějšího. Za sebe bych si jen přál, aby i americká strana se obrátila k poučení z karibské krize, kdy dokonce i jeden z aktérů krize, McNamara, musel přijít k závěru, že se ji podařilo překonat i proto, že na americké straně byl prezident, který dokázal americkou stranu krize nejen "kočírovat", ale dokázal také naslouchat takovým poradcům, jako byl třeba Tommy Thompson se silnou empatií k svému sovětskému nepříteli. A nám nezbývá než doufat, že agresivní pud na obou stranách konfliktu nezíská převahu nad rozumem a že tento rozum situaci, proti eskalaci které nejsou k dispozici obecně přijímané nástroje, zvládne.
A tady se otevírá i prostor pro to, aby i politikové i tak malé země, jako je Česko, přispěli k zvládnutí krize i k zabránění její eskalace.

BOMBARDOVÁNÍ ZLÍNA 20.LISTOPADU 1944

6. listopadu 2014 v 8:06 | VETERANUS
BOMBARDOVÁNÍZLÍNA 20. LISTOPADU 1944.
Fakta a jejich reflexe po sedmdesáti letech.
I.Fakta.
20. listopadu 1944 v 8 hod 23 minuty zahájilo na letišti San-Giovanni (41°14'21"N 015°48'06"E) v Apulii v Itálii start 28 letounů B-24 ("Liberátorů",tedy "Osvoboditelů"). Letouny patřily 455. bombardovací skupině 15. letecké armády USA. Tato skupina byla součástí velké skupiny 476 strategických bombardérů, které onoho dne měly jako hlavní cíl bombardování rafinerie v Blechhammer South ve Slezku. Skupina bombardérů byla doprovázena stíhači P-38 a P-51 až ke hranicím doletu těchto stíhačů.
Je zajímavé, že příslušníkem oné 455. bombardovací skupiny, která bombardovala Zlín, byl možná i pozdější senátor George McGovern, kandidát na prezidenta USA v roce 1972. George Stanley McGovern (19. července 1922 - 21. října 2012) vstoupil jako dobrovolník do vojenského letectva USA. Jako pilot letounů B-24 se účastnil 35 misí nad území, okupované Německem. V září 1944 byl McGovern zařazen do 741. squadrony 455. bombardovací skupiny; ta byla součástí 15. letecké armády. Od 11. listopadu 1944 uskutečnil McGovern 35 misí ze San Giovanni nad nepřátelské území. Při pěti prvních jako druhý pilot ve zkušené posádce, a zbytek pak jako velitel letounu-první pilot-na svém letounu, který byl pojmenován "DakotaQueen" po jeho manželce Eleanoře. Cíle jeho misí se nacházely v Rakousku, Československu, v Polsku.
Z oné velké skupiny bombardovalo hlavní cíl - rafinerii Blechhammer South - jen 192 B-24 a B-17; část z nich také bombardovala město Přerov v Československu jakožto příležitostný cíl. 284 letounů bylo přesměrováno, v důsledku špatného počasí v prostoru hlavního cíle, na jiné vedlejší a příležitostné cíle v Československu. Mezi těmito bylo město Zlín. V příslušném dokumentu se uvádí, že Zlín byl příležitostným, nahodilým, cílem (target of opportunity=příležitostný, nahodilý cíl).
Z 28 letounů, bombardovalo Zlín 27 letounů; svrhlo 254 kusů 500 librových trhavých bomb (63,5 t); bomby byly plněny trhavinou zvanou cyclonit (hexogen), označovanou jako RDX. Část bomb byla časovaná. Bombardování se uskutečnilo ve 12 hod. 35 min. Výšky bombardování byly určeny na 6450 - 7050 metrů (21500-23500 feetů). Vedoucí skupiny odvolal pro tu část velké skupiny, která posléze bombardovala Zlín, bombardování hlavního cíle, když ani navigátoři PFF (path finder force, tedy letecká složka určená k navádění bombardovacích letadel), nemohli poskytnout věrohodné údaje pro bombardování třetího vedlejšího cíle (alternate target= vedlejší cíl), který byl nablízku cíli prvnímu.
Bombardování Zlína se uskutečnilo na bojovém kurzu, který měl magnetický směr 350 stupňů; na bojovém kurzu se letouny nacházely 4 minuty. Zaměření záměrného bodu cíle bylo provedeno visuelně.
28. letoun skupiny nemohl svrhnout bomby na Zlín pro jakousi závadu na krytu pumovnice. Bomby tedy svrhl při návratu v místě o souřadnicích 4855N, 1740E; je to prostor v okolí osady Strání.
Výsledek bombardování Zlína byl hlášen takto: dobré pokrytí bombami hlavních budov určených pro skladování a vyvezení hotové produkce, což mělo za následek požár a výbuchy. Došlo k četným zásahům obydlí zaměstnanců. Několika bombami byly zasaženy i transportní prostředky na místním nádraží a energetické centrum-teplárna.
II. Komentář.
Tak tedy 20. listopadu 1944 pocítili obyvatelé Zlína na své kůži, "jak chutná válka" v pojetí Winstona Churchilla. Ten přece "nenáviděl nepřítele tak, že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly" (uvozuji slova anglického historika J.F.C. Fullera z knihy The Second World War 1939-1945, London, 1948). Onen historik také napsal, že "cíl války spočívá v tom, aby byl nepřítel přiveden k rozumu a ne v tom, aby byli zabíjeni lidé a působeny materielní škody". Válku je také třeba, podle slov Carl von Clausewitze, "považovat za krajní případ, kdy je protivník "vojenskými prostředky donucován, aby se podřídil naší vůli".
Bombardování Zlína jsem osobně prožil, a co se týče oněch prožitků, nejsem odkázán na nikoho. Jestli se dnes, po sedmdesáti letech k onomu podzimnímu dni předposledního roku války vracím, tak neskrývám, že jsou mé současné názory silně ovlivněny tím, co jsem od té doby četl, slyšel a ve svém mozku "převařil". Jestli dnes na bombardování Zlína pohlížím z jakékoliv strany, nenabývám přesvědčení, že by ono bombardování mělo za cíl nějaký strategický válečný cíl; ač jeho vykonavatelem bylo strategické letectvo USA. To v té době pomáhalo, ze základen v Evropě, porážet nacistické Německo.
Zlín, a Baťovy závody v něm, nepředstavovaly objekt, který by v jakémkoliv směru byl objektem, jenž by sloužil válečným cílům Německa. A pokud Baťovy závody svou malou částí sloužily cílům války, pak silně pochybuji, že měly strategický význam. Kromě toho ona malá část závodu, kde jakási výroba pro potřeby vedení války probíhala, pak tato malá část závodu bombardováním postižena nebyla. Jestli se tak nestalo proto, že zpravodajci, kteří připravovali podklady pro rozhodování leteckých velitelů, posílající bombardovací svaz na naše území v onen den, neměli správné informace, nebo jestli se to stalo proto, že velitel oné skupiny a bombometčíci skupiny neodvedli dobře svůj "džob", to nemohu posoudit.
V každém případě však dnes, při zpětném pohledu na to, co jsem sám zažil a viděl při onom bombardování Zlína v listopadu roku 1944, pak nespatřuji v tomto bombardování jiný cíl, než jen ničit a zabíjet. Jednalo se nikoliv o akt vedení války, ale o akt prostého ničení materielních hodnot a zabíjení nevinných lidí. Bylo to, řečeno slovy Františka Palackého, když líčí bitvu u Lipan, "více zabíjení nežli bojování".
To nelze ničím ospravedlnit. Jestliže mnou citovaný Fuller napsal o strategickém bombardování, které započalo z iniciativy W. Churchilla, že bylo "chybné nejen z morálního hlediska, ale nebylo ospravedlnitelné ani vojenskými hledisky, politicky pak znamenalo sebevraždu", pak nenalézám v novodobé historii našeho národa z období druhé světové války, podle svých zážitků, názornější potvrzení této myšlenky.
Co se pak týká zcela nesmyslného zabíjení zlínských občanů, kteří při tomto náletu ztratili své životy, pak se jednalo o zabíjení nevinných příslušníků národa, jehož jiní příslušníci už před touto událostí položili na různých bojištích světové války a ve vzdušném prostoru nad nimi, své životy v bojích za společnou věc. Tedy i za věc těch Američanů, kteří v onen den Zlín bombardovali.
Bombardování nevojenských cílů na území jednoho ze svých spojenců, lze obtížně vysvětlit racionálními důvody. Těžko bych však z toho mohl obviňovat letecké velitele, kteří na Zlín posílali své posádky a stroje onoho 20. listopadu 1944. Mám však neodbytný pocit, že příslušní vyšší spojenečtí (!) velitelé se rozlišováním toho, zda posílají své letce bombardovat cíle v Německu či ve spojeneckém Československu, ani příliš nezabývali. Pro ně bylo všechno Německem, se kterým vedli válku. Možná dokonce, že ve své ignoranci považovali naše země za spojence Německa. A v jejich pojetí bylo podobné rozlišování, k němuž dospívám dnes já, mimo rámec jejich tehdejších rozlišovacích schopností. Metody vedení této války, a bombardování Zlína bylo jednou z těchto metod, neurčovali polní velitelé, ale politikové, kteří zadávali úkoly svým armádám.
V bombardování Zlína spatřuji jen a jen předobraz tak zvaných "zbraní hromadného ničení" (ZHN). Jejich použití není selektivní, neničí to, co je nutné ničit, nezabíjí ty, které je třeba zabíjet v zájmu vítězství. Ničí a zabíjejí hromadně.
Čím více se nad tímto bombardováním zamýšlím, tím více se utvrzuji v myšlence, že i válka, válečné akty, musí mít i svou morální stránku. Bohužel, dnešní doba, která kultivuje spíše násilí, než odpouštění a milosrdenství, nás přesvědčuje o opaku. Stačí jen si vzít za příklad bombardování Bělehradu, tedy hlavního města státu, který pro společný boj se zavilým nepřítelem přinesl tolik obětí; cožpak bylo něčím jiným, než onou Fullerovskou politickou "sebevraždou"? A všichni ti horlitelé pro tak zvané "humanitární bombardování" jsou v mých očích jen ubohými mravními trpaslíky!
Zkušenost, kterou jsem získal pro svůj život onoho 20. listopadu roku 1944, vytvořila v mé mysli základ i pro mé další uvažování. Považuji tento způsob vedení válek, někdy také nazvaný strategickým bombardováním, při kterém nejsou respektovány už dávno přijaté konvence vedení války, za nepřijatelný. Zostuzuje všechny, kteří pro něj horují, byť by se vydávali za ty nejdůslednější šiřitele svobody, demokracie a nevím čeho ještě. Jsem šťasten, že jako voják a bombardovací pilot, jsem se něčemu takovému nemusel učit a nikdy se i něčeho podobného nemusel účastnit.
Iniciátoři podobného způsobu vedení války nastavili, bohužel, taková měřítka, kdy morální stránka vedení války šla stranou. Jsem zajedno s názorem famózního amerického lyžaře Bode Millera, že ani na takové válce, která se vede způsobem, jak jsem já byl toho svědkem ve Zlíně v onom listopadu roku 1944, a jak on to viděl v irácké válce, není nic abstraktního, není to boj proti chudobě či bojem proti zlu. A že i v takové válce je třeba v předstihu (!) myslet na nevinné mrtvé a raněné, i na zničené památky lidské civilizace
Dovolím si proto tvrdit, že od bombardování Zlína a Brna vede k bombardování Drážďan, Prahy, Tokia, Hirošimy, Nagasaki, Bělehradu, Bagdádu a Leptis Magna přímá linie. A konce nevidět.