Říjen 2014

AMERIKA A EVROPA V ZRCADLE UKRAJINSKÉ KRIZE

15. října 2014 v 13:22 | veteranus
AMERIKA A EVROPA V ZRCADLE UKRAJINSKÉ KRIZE .
Empatie-složitý emocionální proces, jenž předpokládá porozumět druhému při zachování vlastní identity. Toto porozumění vyvolá souznění a následné porozumění, které postoupí od emotivní k racionální rovině, tedy z citové do rozumové oblasti.
"Malá československá encyklopedie".
Profesor Jičínský, bývalý poslanec ČSSD a ústavní právník, publikoval v Právu dne 4.10.2014 článek "Ukrajinská krize. Lekce dějin nestačila?". Svou otázkou zřejmě míří k lekci "krize à la Kuba"; tedy k lekci, kterou poskytla geneze, průběh a řešení krize z roku 1962; v této krizi byl svět, jak se dnes shoduje velká část historiků, publicistů a politiků, postrčen k okraji propasti globální jaderné katastrofy.
Profesoru Jičínskému je jistě známo, že úspěšnost vzdělávacího procesu, k němuž jistě patří i studium historie, závisí nejen od dobrých učebnic a od vynikajících pedagogů, ale ve stejné míře i od toho, jak ke studiu přistupuje student. Zda se chce učit; tedy, zda se chce učit i od nepřítele. Užitečnost posledního věděl už i Ovidius, když psal, že "je vhodné nechat se poučit i od nepřítele" (fas est et ab hoste doceri). Nezaujatý pozorovatel může snadno konstatovat, že mnoho současných politiků, i místního měřítka, jakými jsou třeba pánové Schwarcenberg, Bursík, Kocáb, a celá plejáda našich pravicových politiků, nepatří ke snaživým a pilným studentům historie.
Jestli tedy otázka profesora Jičínského směřuje i k nim, pak bych ze své občanské pozice mohl s jistotou tvrdit, že jim ona lekce dějin nestačila a že by si asi rádi vyslechli lekci novou. Jako muž, který kubánskou raketovou krizi, tedy ony tři měsíce podzimu roku 1962, absolvoval nikoliv v teple a klidu kanceláře nebo v zámeckých komnatách, ale v lesích a vojenských prostorech republiky, přespávaje nikoliv v manželské posteli, ale ve "vétřiesce" či ve stanech, a který si celé tyto tři měsíce onoho roku připomíná jako měsíce horečné, usilovné činnosti, zaměřené k tomu, aby i naše vojenské letectvo bylo připraveno na okamžik, kdy by vlast, které přísahal, zavelela, musím kategoricky prohlásit, že o takové nové ponaučení nestojím, protože už ponaučení z roku 1962 vystačí člověku ne na jeden, ale na několik životů. Nestojím o ně i proto, že by ona lekce mohla osudově postihnout i mé děti, vnoučata, pravnoučata, i celý národ, k němuž mám bytostný vztah.
Profesor Jičínský tvrdí, spolu s Helmuthem Schmidtem, že "ani Obama, ani Putin, a tím spíše Evropané, nechtějí válku". V roce 1962 to bylo totéž. Ani Sovětský svaz, ani Kuba ani Spojené státy neměly v úmyslu rozpoutat válku. Proč se ale události vyvíjely tehdy směrem k válce? "Bylo to důsledkem toho, že jak před krizí, tak i v jejím průběhu, se v každé z těchto třech zemí činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací". Cituji jednoho z aktérů této krize Roberta McNamaru. Ten to v dopise z 22.5.1997 napsal svému sovětskému partnerovi, generálu Gribkovovi, se kterým na několika následných konferencích analyzoval onu krizi.
Ptejme se tedy: nejsou v ukrajinské krizi rovněž přijímána rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací? Když sleduji už rok trvající krizi a kroky, které jsou na obou stranách činěny, tak nejsem zcela přesvědčen, že se politici, a nebudu teď specifikovat kteří, z této krize dostatečně poučili. V postbipolárním světě je situace v přijímání rozhodnutí, oproti roku 1962, ještě složitější; stran, které se tvorby rozhodnutí a vlastního rozhodování zúčastňují nebo se do něj vměšují, je mnohem více; mezi mezinárodní subjekty se teď "vecpalo" i NATO; nevím sice, kdo tuto vojenskou alianci k tomu oprávnil, ze znění Severoatlantické smlouvy uzavřené ve Washingtonu, D.C. 4. dubna 1949 to přímo nevyplývá, ale těžko lze popřít, že by se NATO "drželo svého kopyta" a "nemontovalo" se do rozhodování politiků a do přípravy těchto rozhodnutí.
Ne zcela bych souhlasil s tvrzením, že se podařilo řešit krizi v roce 1962 proto, že si "obě strany uvědomily svou odpovědnost a ustoupily ze svých pozic". Jsem toho názoru, že více, než "uvědomování si své odpovědnosti", sehrálo rozhodující roli to, že si rozhodující "hráči", tj., jak prezident Kennedy, tak i premiér Chruščov, uvědomovali, že se události dostávají zpod jejich kontroly, a že by na vývoj konfrontace a další eskalaci přestali mít vliv vůbec. K uvědomění si toho, že ztrácí možnost ovlivňovat situaci, přispělo sestřelení letadla U-2 nad Kubou, vlétnutí amerických stíhačů vyzbrojených raketami "vzduch-vzduch" s jadernou náloží do výsostného vzdušného prostoru SSSR a činnost, která se odehrála kolem plavby Atlantikem sovětské ponorky s jadernými torpédy.
A tak se lze ptát: je třeba i v ukrajinské krizi ještě dalších incidentů a katastrof, à la katastrofa malajsijského letadla ve výsostném prostoru Ukrajiny, aby si přímí účastníci krize přestali "hrát s ohněm"?
Jedním z poučení kubánské krize je i to, co napsal ve své knize "13 dnů" další aktér krize, Robert Kennedy; že "je nanejvýš důležité umět se vžít do role toho druhého, neponižovat protivníka, nesnižovat jeho prestiž". Což koresponduje i s názorem McNamary; který 40 roků po krizi v článku "Forty years after 13 days" děkoval Bohu, že Amerika "měla prezidenta, který dokázal nacházet východisko z krize, a že dokázal naslouchat poradci, jakým byl Tommy Thompson, který měl tolik empatie k sovětskému nepříteli".
Rád bych se od některých odborníků z oboru humanistické psychologie dozvěděl, co z konkrétních aktů, které v minulých dvou desetiletích podniká Západ vůči Rusku, lze považovat za projevy empatií k této zemi, a co ne. Je výrazem empatie třeba vytrvalé ignorování námitek Ruska proti rozšiřování NATO na východ, či úporná snaha vybudovat si neproniknutelnou protivzdušnou obranu, tedy vlastní nedotknutelnost, při zachování si schopnosti provést vlastní jaderné údery? Je projevem empatie vyhlašování sankcí, jichž evidentním, i když ne proklamovaným, cílem, je uškodit tomu druhému, znectít jej, ponižovat jej, dovolávajíc se přitom vykonstruovaných argumentů, že ten druhý porušuje mezinárodní právo; ač sankce nejsou ničím jiným, než jeho porušováním?
Římský básník Horatius už před dvěma tisíciletími volal: "K čemu dobré jsou zákony pouhé, chybí-li mravnost?" (Quid leges sine moribus?). Cožpak se nelze i v XXI. století ptát: "K čemu je všechna ta síla, všechny ty základny, všechny ty flotily bombardérů, dronů, raket, ponorek, jestliže chybí mravy? Nebo snad není nemravné "trestat" svého spojence z velké války proti nacismu, spolutvůrce charty OSN? Je mravné trestat národ, který, řečeno slovy Izraeliťana Šimona Pereze, v době "kdy svět zachvátil za celou historii největší šílenství, šílenství nacismu, bojoval s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby"? Lze jej trestat, při ignorování jakýchkoliv justičních procedur, jen proto, že jeho vláda, která v rámci sebeobrany jedná, když už je "Hannibal ad portas", tím, že je stavěna na úroveň s nákazou "eboly" či s teroristy Al-Kajdy a spol? To není ponižováním protivníka, to není snahou po snižování prestiže jeho vlády a prezidenta, který se těší mimořádné podpoře svého národa?"
Ptám se: cožpak nejsou američtí představitelé, a s nimi i jejich servilní následovatelé z Evropy a též z Česka, schopni pohlédnout na to, co zůstává po "humanitárním" bombardování či po ztečích stíhačů-bombardérů či "tomahavků"? Že jsou to statisíce mrtvých, zmrzačených, miliony běženců, rozvrácené státní struktury, zničená města a památky kultury? Cožpak nejsou schopni se ohlédnout i na svou historii a uvědomit si, jakými cestami i jejich národ dovršil své sebeurčení?
Jako povoláním vojenský letec se dokážu vžít do pocitů amerických, australských, francouzských, anglických a jiných pilotů, kteří ve svých tryskáčích startují na své mise proti určeným cílům, jsouce si vědomi toho, že startují proti v podstatě bezbranným odpůrcům, kdy vědí, že jejich ohrožení nebude větší než ohrožení, jemuž jsou vystaveni při startu a přistání na letadlové lodi, a kteří se vrací na svou letadlovou loď či letiště s pocitem dobře vykonaného "džobu". Jako člověk, pro kterého letectví bylo ne jen povoláním, ale i koníčkem, měl bych být fascinován obrázky, kterými nás zahlcují obrazovky televize, když na nich vidím start oněch mstitelů nebo cíle jejich útoků, když se tyto proměňují v oblaka dýmu.
Přiznávám se však, že mne víc negativně fascinuje pohled do vystrašených tváří matek a dětí, které prchají i z míst, kam se provádí ony přesně cílené údery. Dovedu se do pocitů těchto mám a dětí vžívat i proto, že za celých sedmdesát let, od 20. listopadu 1944, nezemřely v mém vědomí pocity, které jsem měl, když se nad mou hlavou otevřely pumovnice amerických "liberátorů" (jak přiléhavý název!) a z nich se začaly sypat bomby na město Zlín a přilehlou fabriku, vyrábějící v té době strategické zboží prvořadé důležitosti - boty! Myslím v současné době, spolu s famózním americkým lyžařem Bode Millerem, "na mrtvé a raněné, na miliony věnované na ničení, na vydrancovaná a zničená muzea v kolébkách lidské civilizace". A dnes i na Ukrajině!
Co si mám myslet, když čtu slova ukrajinských politiků, Tymošenkové či Jaceňjuka, o tom, že "ony Rusy je třeba postřílet pomocí atomových zbraní" nebo že "máme co do činění s teroristy a agresory, již jsou sponzorováni "podlidmi" (недочеловеками)", (odkazy na příslušné web stránky neuvádím proto, že dnes jsou odtud, již, dříve zveřejněné informace, odstraněny, ač z úst jejich autorů nezazněla slova omluvy či distancování se)? Co si mám myslet, když si uvědomím, že tito, vlastně těžce duševně nemocní lidé, lidé nemocní "mocenskou závislostí" (syndrom hubris), a k nim patří, bohužel, i Lech Walesa, by mohli mít v rukou politickou moc? Už Carl von Clausewitz psal, že válka není nic jiného, než pokračování politiky. Jakou politiku bych mohl očekávat od lidí, kteří by se nezbavili svých myšlenek, tak jasně vyjádřených v uvedených citátech? Nemohu než dát za pravdu Konrádu Lorenzovi, rovněž nositeli Nobelovy ceny, že nelze člověku, který "třímá v ruce vodíkovou zbraň a který má ve svém srdci agresivní pud (a v duši také cíleně pěstovanou fobii a nenávist, dodávám já), prorokovat dlouhý život!" Nemyslím si, že by takoví politikové jako je Tymošenková, Jaceňjuk či Walesa poskytovali životu v Evropě mnoho šancí!
A proto se, spolu s profesorem Jičínským, ptám: opravdu dnešním rozhodujícím hráčům na politickém jevišti světa nestačí lekce nejmladších dějin a poznatky vědců světového jména? Opravdu je třeba čekat na to, až nějakému horlivci s prstem na spoušti, a nerozlišuji teď světovou stranu, kde se nachází onen "virtuální" horlivec, selžou nervy a překročí čáru, od které nebude návratu? Opravdu se nemohu alespoň kojit nadějí, že se nakonec najdou politikové, kteří se dokážou i myšlenkově vrátit do "status quo ante"? Myslím tím do stavu, kdy společným úsilím, jak se také říká bok po boku, poráželi ono "za celou historii největší šílenství, šílenství nacismu"? Je opravdu sedmdesát let ještě krátká doba k tomu, aby se z lekcí historie poučili i "současní evropští ( a já dodávám i američtí) lídři", které zmiňuje profesor Jičínský? A kteří se tak výrazně odlišují od "dřívějších významných politiků starší generace"?

Václav Klaus a lži o Rusku

9. října 2014 v 16:32 | veteranus
Václav Klaus a lži o Rusku.
V anglickém týdeníku s dlouhou tradicí (první číslo vyšlo 6. července 1828) "The Spectator" ("Divák") byl 27. září 2014 publikován rozhovor s bývalým českým prezidentem Václavem Klausem- http://www.spectator.co.uk/features/9322652/europe-needs-systemic-change/Rozhovor vedl s V. Klausem Neil Clark. Článek měl titulek "Vaclav Klaus: the West's lies about Russia are monstrous". Je na čtenáři, aby si z palety významů slova "monstrous" vybral. Renomovaný anglicko-český slovník Osičky, Poldaufa, nabízí tyto jeho významy: příšerný, potvorný, netvorný, nestvůrný, zrůdný, obrovský, ohromný, hnusný, pitomý, protivný).
V ruském jazyce byl rozhovor publikován na stránce http://inosmi.ru/world/20141001/223344157.html.
Z této ruské varianty jsem pořídil překlad. Protože naše média, pokud je mi známo, se o tomto rozhovoru nezmínila, neřku-li, aby jej publikovala, tak vkládám tento překlad na svůj blog. Ač nemusím se všemi slovy Václava Klause souhlasit, tak pod slova, kterými se vyjadřuje o Rusku a o vztazích k Rusku na Západě, kam patří i naše země, se podepisuji.
Snad zaujme můj překlad návštěvníky mého blogu. Překlad není profesorem Klausem autorizován.
Interview s bývalým českým prezidentem je uváděno slovy, že je to rozhovor s mužem, "který byl, jak se zdá, posledním opravdu upřímným vůdcem západního stylu". Dále následuje překlad rozhovoru.
Václav Klaus si zvykl hovořit o věcech, o kterých se jiní bojí hovořit; to však jeho popularitě, jak se zdá, nikdy neuškodilo. Naopak: tento třiasedmdesátiletý euroskeptik a bojovník za svobodný trh, může být právem považován za nejúspěšnějšího "opravdově konzervativního" politika Evropy v posledních 25 letech. Vždyť konečně byl v letech 1992 až 1998 premiér-ministrem Česka a potom v době dalších deseti let (od roku 2003 do roku 2013) i prezidentem země.
Když jsme se tedy setkali po typicky vydatné srbské snídani na Mezinárodní vědecko-společenské konferenci v Bělehradě, zeptal jsem se jej, co by mohl poradit Davidu Cameronovi a jeho Konzervativní straně.
Odpověděl mi: "V minulém roce jsem se zúčastnil ve Windsoru konference, která byla věnována obnově Konzervativní strany. Ve svém vystoupení jsem tam položil otázku. "Je vůbec zapotřebí, abyste se obnovovali? Nestačilo by prostě vrátit se zpět?" Měl jsem na zřeteli to, že je třeba se vrátit ke standardním konzervativním myšlenkám a přístupům. Bojím se však, že se nynější vedení konzervativců zabývá něčím zcela jiným."
Klausův přístup byl mnohem bližší stranickým aktivistům, než "modernizátorům" ze stranické "věrchušky". "Když jsem skočil svůj projev", pokračuje V. Klaus, "přistoupilo ke mně několik starších dam a řekly mi: "Vaše řeč se podobala řeči Maggie". Zdá se mi, že se dnes konzervativci zamotali do svých vlastních idejí. Rozehrávání "zelené" ideologie neakceptuji."
K dalšímu prvku "modernizačního" programu má Klaus rovněž chladný vztah, jestliže se nevyslovíme silněji. "Ona manželství partnerů stejného pohlaví a všechny další věci kolem rodiny, jestliže uchopíme širší záběr, jsou, podle mého soudu, nové smutné a tragické chyby současných stranických vůdců".
V rozhovoru se nutně dostáváme k problémům Evropy. Jak by se na kontinentě mohlo projevit referendum o členství Británie v EU a perspektiva odchodu z ní? "Byl by to významný signál. Dokonce jsem se velmi zlobil v komunistické éře, když jsem pohlížel na Británii zpoza železné opony a když počátkem sedmdesátých let vystoupila Británie z ESVO (Evropské Sdružení Volného Obchodu) a vstoupila do EHS (Evropské Hospodářské Společenství)."
Tento historický krok uskutečnil premiér-ministr Edward Heath. Co si tedy myslí Klaus o směřování současného lídra konzervativců k Evropě? "Několikrát jsem se setkal s panem Cameronem a nevím, jaký vztah k EU má. Chápu, že musí nějak brát v úvahu různé názory, které má společnost a jeho vlastní strana, ale nemyslím si, že by při tajném hlasování v referendu podporoval setrvávání v EU. Jsou to však jen mé domněnky".
Budete-li poslouchat Klause, jak zaníceně hovoří o nesmyslech EU, lze jen obtížně uvěřit tomu, že žije byť jeden člověk se zdravými smysly, ať už je na levici či na pravici, který by chtěl, aby jeho země zůstávala v tomto spojenectví. "Před několika dny jsem pohlížel na seznam členů Evropské komise Junckera (Jean-Claude Juncker)", říká. "V naší zemi máme za to, že 16 ministrů je pro jednu vládu příliš mnoho, že pro ně nemůže existovat tolik plnohodnotných portfolií. Při tom v EU je jich dnes 28, tedy více, než v kterékoliv zemi v naší části světa. Jen se podívejte, jak jsou nazývána některá jejich portfolia; nemohl jsem uvěřit svým očím! Bývalý premiér-ministr Estonska je evropským komisařem pro "číslicové trhy". Jako ekonom nevím, co to může znamenat. K tomu ještě německý politik Günter Őttinger je komisařem pro "číslicovou ekonomiku a společnost". Jestli by se podobné funkce objevily u nás v komunistické éře, bylo by to všem pro smích. Nedovedu si představit, čím se takoví lidé budou zabývat".
Sám říkám, že zbytnělý a zbyrokratizovaný ekonomický model EU si bere nejhorší ze všech možných variant; nemůže uspokojit ani skutečné socialisty, ani následovníky Thatherové a zastánce svobodného trhu. Klaus se mnou ochotně souhlasí. "Máme v Evropě ne jen model "Soziale Marktwirtschaft", tedy sociální tržní ekonomiku, ale máme německý model, který je zhanoben ještě jedním adjektivem- "ekologický".
"Po pádu komunismu jsem začal svou politickou kariéru heslem: " Pro trh, ale bez adjektiv". V naší zemi tato věta vyvolala skandál. Mnozí říkali. "Klaus je pro trh, který je zbaven sociální politiky". Odpovídal jsem: "Ne, to ne. Nechť je politika sociální, jsem však pro tržní ekonomiku, kde sociální politika bude tvořit její přídavek, nejsme však pro sociální trh". Slovosled je velice důležitý. Nyní se však stále hlouběji ponořujeme do ekologické a sociální tržní ekonomiky".
"Mimochodem, ať už současnou ekonomiku nazýváme jakkoliv", říká Klaus, "tato zjevně nefunguje. Politikové z vrcholů EU včetně vůdců evropských zemí, kteří se tváří jakoby vše bylo pořádku, to je směšný a nechutný obrázek. Zcela to se mnou otřásá. Nedávno jsem četl článek dobře známého německého ekonoma profesora Sinna, který studovat italskou situaci. Uvádí v článku statistické údaje, z nichž je patrné, že se HDP Itálie od roku 2000 zmenšil o 9%. Je to něco nepředstavitelného. Nedovedu si představit, že by komunistické Československo mohlo přežít tak dlouho trvající propad. Za toto období se průmyslová výroba Itálie zmenšila o 25%. Čtvrtina ekonomiky prostě zmizela".
Klaus se domnívá, že nemá smysl reformovat EU, je pro to, aby EU byla nahrazena "Organizací evropských států", tj. sdružením volného trhu bez politické integrace. Vzpomíná na dobu československé "sametové revoluce" roku 1989, jíž se on aktivně zúčastnil: "Když jsme započali se změnami země, zvlášť pečlivě jsme se vyhýbali slovu "reforma", ale volili jsme slovo "přeměna"; a to proto, že jsme usilovali zejména o systémové změny. Podobnou systémovou změnu potřebuje teď Evropa".
Podle Klause se Evropa mýlí nejen v ekonomických otázkách. Je zcela nespokojen s tím, jak nepřátelsky se chovají západní elity k Rusku. Podle jeho slov, je toto nepřátelství založeno na nesprávném a zastaralém pohledu na tuto zemi. "Vzpomínám si, jak jeden politik z jisté země, který byl dokonce v určité době ministrem zahraničí, mně řekl, že nenávidí komunismus tak, že není schopen číst ani Dostojevského. Zapamatoval jsem si tato slova nadlouho a mám obavy, že současná protiruská propaganda spočívá na stejné logice a na stejném způsobu uvažování. Většinu svého života jsem prožil v komunistickém Československu pod sovětskou nadvládou. Nepletu si ale Sovětský svaz s Ruskem. Ti, kdož nevidí tento rozdíl, raději dávají přednost tomu, že před Ruskem zavírají oči. Stále opakuji svým americkým a britským přátelům, že, ačkoliv se politický systém Ruska odlišuje od našeho, ani nám by se nelíbilo, kdybychom museli žít v něm, je ale prostě hloupé srovnávat nynější Rusko se Sovětským svazem doby Leonida Brežněva".
"Protiruská propaganda, kterou vedou USA a EU je absolutně nehorázná a já se s ní nemohu ztotožnit", poznamenává přesvědčivě.
Klaus chce, aby byly vráceny národním státům pravomoci přijímat demokratickým způsobem svá rozhodnutí . "Kritizuji nejen EU, mám velice kritický a principielní vztah ke globálnímu řízení a transnacionalismu. Před týdnem jsem v Hongkongu hovořil o tom, že je velice naivní otevírat svou zemi a při tom se nepostarat o zachování základů státnosti. Něco takového vede buď k anarchii nebo ke světovládě. Zcela nedvojsmyslně jsem pro Evropu suverénních národních států. Dávno jsme už však překročili prostou ekonomickou integraci. Evropská unie je postdemokratický a postpolitický systém.
Klaus jako politik obhajoval od samotného počátku princip suverenity a stavěl se proti převládajícím názorům. Na rozdíl od jiných lídrů zemí bývalého sovětského bloku, neváhal po pádu Berlínské zdi kritizovat západní politiku. Byl jeden z mála, který se stavěl na odpor "humanitárnímu bombardování" Jugoslávie, již zorganizovali Clinton a Blair v roce 1999. Ostře také vystoupil proti válce v Iráku.
Při všem tom cítí, že svoboda setrvávat na "nemoderních" názorech a možnost je vyjadřovat, je nyní na Západě stále více ohrožována. "Jestliže se mne dnes zeptáte, zda je dnes v Evropě veden útok na svobodu, pak vám odpovím "ano". Sám cítím, že je na mne vyvíjen nátlak, že mi není dovoleno, abych vyjadřoval své názory. Mám s tím v současnosti neustálé problémy. Poprvé za dvacet let jsem začal narážet na tento problém: jsem pozván, abych jako hlavní řečník vystoupil na konferenci; když pak organizátoři zjistí, že mám vážné pochyby o Evropské unii, nebo o sňatcích osob stejného pohlaví nebo o ukrajinské krizi, tak mi řeknou: "Promiňte, moc vám děkujeme, ale máme už jiného řečníka." S takovými věcmi jsem se setkával za komunistů, nikoliv však v tak zvané svobodné Evropě. Jen malé spektrum názorů je uznáno za politicky korektní."
Klaus chce s touto znepokojivou tendencí bojovat a proto se snaží realizovat nový projekt: "Plánuji, jestli se mi podaří sehnat peníze a lidi, zahájit v roce 2015 vydávání nového čtvrtletníku s názvem "Evropa a svoboda" (Europe and Liberty)".
Není nic nesnadného s Klausem sympatizovat. V Evropě ještě nedávno byli lídři, kteří měli zřetelný a jasný světový názor; byli mezi nimi levičáci, jakým byl na příklad Olof Palme a rakouský kancléř Bruno Kreiski nebo pravičáci jako byl Charles de Gaulle a Margaret Thatcher. S nimi bylo možno souhlasit nebo nesouhlasit, ale nebylo možné jim vytýkat nedůslednost nebo neupřímnost. Ale po nich přišla generace úlisných, bezbarvých politiků, kteří kolísají současně se stranickou linií.
Václav Klaus takový není. Je pozůstatkem té doby, kdy naši lídři měli svá přesvědčení a nebáli se je vyjadřovat. Lze jen doufat, že on se nestane v Evropě posledním politikem takového ražení.

USA,NATO A ISLÁMSKÝ STÁT POHLEDEM Z NORSKA

5. října 2014 v 9:46 | veteranus
USA, NATO A ISLÁMSKÝ STÁT POHLEDEM Z NORSKA
Norská publicistka H.N.Herlandová publikovala v deníku "Aftenposten" 3. října 2014 článek, nazvaný "SA beggar overgrep i Midtøsten"
Článek byl v ruském překladu zveřejněn na "inosmi.ru" na stránce http://inosmi.ru/world/20141003/223404889.html
To, co Norka napsala, se zcela jistě rozchází s názory nového generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, také Nora.
Z ruské varianty jsem pořídil překlad článku a nazval jej "USA zneužívají sílu na blízkém východě".
Názory norské publicistky konvenují s mými názory a proto článek vkládám na svůj blog.
Úvodem.
USA už znovu provádějí letecké údery na Blízkém Východě a "účastní se občanské války tím, že podporují jednu ze stran" a ve skutečnosti dělají to, před čím varoval bývalý ministr obrany USA Robert McNamara v knize "Válečná mlha". Tentokrát bojují Američané proti "Islámskému státu" (IS); ten v poslední době uvedl na scénu ty nejlepší "piáristy", kteří se zmocnili vlády za pomoci těch největších světových boháčů.
(Mé vysvětlení.- Slovo "piarista" odvozuji z ruského "пиарщик", tedy člověk silně angažovaný v "public relations". E.L. Bernays, otec zakladatel současného public relations, v úvodu svojí knihy Propaganda (1928) píše: "Vědomá a inteligentní manipulace názorů, organizovaných zvyků veřejné masy je významnou součástí fungování demokratické společnosti. Ti, kdo ovládají tyto ,neviditelné' společenské mechanismy, zakládají skrytou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou naší země." Vztahy s veřejností - public relations představují podle Jozefa Ftorka, autora knihy Public relations jako ovlivňování mínění (2009), důležitý nástroj a prostředek společenské kontroly v rukou mocenských elit, a to v důsledku řízení informačního toku (zejména prostřednictvím ekonomické a politické kontroly médií hlavního - středního proudu, tzv. mainstreamu), jeho prostřednictvím pak vytvářením souhlasu mezi občany - http://cs.wikipedia.org/wiki/Public_relations).
Paradoxy se postavily do řady. Podle informací z "Mezinárodních vztahů" bojuje v řadách IS už několik tisíc sunitských džíhádistů, ač jim v roce 2011 stranilo v Iráku pouhých 800 osob. Po úderech na "Islámský stát" se USA chystají provést úder na Sýrii; a to spolu s vedoucími sunitskými zeměmi; tedy s těmiž, kteří už delší dobu usilují o svržení syrského režimu, jenž získal moc v demokratických volbách.
Cíl je stejný s cílem IS.
Američané silně podporovali sunitské džihádisty v Sýrii, kteří, jak je všeobecně známo, sledují stejné cíle, jako bojovníci IS; chtějí svrhnout prezidenta Basara Asáda, který je podporován šíity, a tak rozpoutat tu nejkrvavější regionální a náboženskou válku v naší době. Institut blízkovýchodní politiky ve Washingtonu, stejně jako jiné zdroje, potvrzuje, že IS dostává podporu stovek miliony dolarů od lidí ze Saudské Arábie, Kataru, Turecka a Kuvajtu, tedy ze zemí, jež jsou v oblasti spojenci USA. Starší odborný asistent na "The Washington Institute" Andrew J. Tabler zaznamenal, že povstalci, kteří se připojili k IS v Sýrii, dostávají peníze přes Kuvajt.
Američany příliš nevzrušuje, že USA provádějí údery na cíle v Sýrii, aniž mají souhlas od syrské vlády. To, že řada sunitských extremistů v Sýrii, kteří od USA dostávají podporu, uzavřela, podle hnutí "Antiwar", s IS dohodu o nenapadení, má, jak se zdá, jen malý význam pro Američany. To, že Bašar Asád se dostal k moci cestovou demokratických voleb, kdy získal více než 88,7% voličských hlasů, nemá rovněž žádný vliv na rozhodování ve vztahu k Sýrii. V současných USA se úcta k normám mezinárodního práva a k principu národní suverenity rovná nule. Američané se málo starají o to, že je Asád světským politikem, že jeho žena nenosí hidžáb, a že on sám má absolutní podporu křesťanů a jiných národnostních a náboženských menšin v Sýrii. Nikdy nebyla prokázána obvinění, že by Asád použil chemických zbraní, a ty nevelké prostory, odkud tyto zbraně nebyly vyvezeny, jsou pod kontrolou opozice
Názory lidí nejsou brány do úvahy.
Výzkum veřejného mínění, který provedla společnost "Public Policy Polling" ukázal, že 74% prostých Američanů je proti válce na Blízkém Východě; tento názor hraje však minimální roli. Je zřejmé, že v současných USA, kde jsou činěna rozhodnutí na podkladě ideologických motivů, nikoli na základě realistického přístupu, se názory občanů už v potaz neberou. Profesor Bruce Ackerman z Jelské univerzity má za to, že vojenská činnost proti IS porušuje americkou ústavu. Bylo by třeba mít schválení Kongresu, jelikož mandát, který dostala vláda po útocích z 11. září, se vztahuje jen na země, které se zúčastnily plánování těchto teroristických akcí. Porušování amerického zákonodárství však jen málo vzrušuje Baraka Obamu, který poté, kdy získal Nobelovu cenu míru, vstoupí do historie jako americký prezident, který ze všech začal nejvíce válek.
Opět má pravdu Samuel Hungtington ve svých chmurných předpovědích, že konflikty velkých rozměrů budou vznikat na styku kultur, jelikož jedna civilizace nechápe druhou. Horší je však to, že všichni chápou, co se děje, avšak nechápou, že se tak projevují snahy vojensko-průmyslového komplexu a dalšího byznysu, které vedou k válkám. Kdyby nebylo toho, že v důsledku aktivní účasti USA je likvidována jedna země za druhou, pak by konflikty na Blízkém Východě nevedly k současnému zostření úrovně.
Genocida v Libyi.
Chybu udělalo i Norsko. Vůdce Dělnické strany Jonas Gahr Støre napsal ve svém článku v New York Times, že "arabské jaro není založeno na islámské ideologii, že je mnohem pragmatičtější, než si myslí Západ" a že "nevytvoří pro Al-Káidou nové možnosti". Poté se Norsko zúčastnilo bombardování Libye, tedy jednoho z nejbohatších států afrického kontinentu, a rozbombardovalo ji podle pokynů USA do základů. Tak jsme ve skutečnosti pomohli tomu, aby se ve druhém největším městě,v Benghazi, k moci dostaly síly povstalců, spojených s Al-Káidou. Až do té doby byla libyjská společnost společností všeobecného blaha, kde se spravedlivě rozdělovaly důchody a kde byl HDP vyšší než v Itálii nebo v Austrálii. Norský televizní kanál zdokumentoval skutečnosti, kdy norští stíhači dostali rozkaz bombardovat náhodné cíle. Účast na těchto vojenských akcích nebyla dokonce posuzována ani ve Stortingu, věc se omezila jen na zaslání "sms" zpráv vůdcům některých politických stran.
Byla jsem jednou z mála, kdo proti tomu, co se dělo, vystupoval; ve svých článcích v novinách "Aftenposten" jsem psala o tom, že vojenská činnost NATO v Libyi, a zabíjení tam civilních obyvatel, představuje jeden z nejhorších příkladů toho, jak Západ zneužívá svou moc. NATO se změnilo z transatlantické obranné aliance v nástroj politiky síly, a v nástroj agrese vůči slabým státům, v nichž má Západ své zájmy.
Premiér-ministr Iráku Nuri al-Maliki nedávno obvinil Saudskou Arábii a Katar z toho, že rozpoutaly občanskou válku v Sýrii; to vedla ke stovkám tisíc mrtvých a k tomu, že miliony Syřanů byly nuceny opustit svou zemi a stali se z nich utečenci. V kontextu toho vyhlíží ne zrovna příjemně vyjádření saudského prince Bandar bin Sultan; ten, podle informací novin Independent, prohlásil už v roce 2001 britské zpravodajské službě MI6, že "v nejbližší době čeká muslimské šíity na Blízkém Východě utrpení. Nás, sunnitů, je jedna miliarda a jsme už oněmi šíity v oblasti unaveni".
Podpora ze strany republikánů.
Je to paradoxní, ale nedemokratická Saudská Arábie a její princové mají podporu ze strany bývalého kandidáta na prezidenta, senátora- republikánce Johna McCaina. Podle CNN to byl on, kdo potvrdil své spojení se Saudskou Arábií, když řekl, že "děkuje Bohu za to, že Katar, Saudská Arábie a princ Bandar spolu s námi financují převrat v Sýrii". Podle některých zdrojů to byl právě McCain, kdo přemluvil Rijád, aby financoval syrskou opozici. A tak to byly Spojené státy, které se aktivně zapojily do rozpoutání občanské války, války, která je nejstrašnější válkou od dob Druhé světové.
Když navštívil McCain v roce 2013 Sýrii, aby osvědčil podporu sunitským povstalcům ze strany USA, bylo pořízeno několik jeho fotografií s vůdci povstalců. Mezi fotografiemi byla i jedna, kde je s ním jeden z vůdců Islámského státu Abú Bakr al Bagdádí; to vyvolalo mnoho povyku. Podle vydání "Telegraph", jsou fotografie svědectvím i toho, že Američané podporovali stranu Saddáma Husejna "Baas"; její současný vůdce, generál Izzat Ibrahim al-Douri, byl při tom dlouhou dobu na americkém seznamu hledaných teroristů. V dokladu nového vydání německého "Der Spiegel" se tvrdí, že USA cvičily členy Islámského státu v Jordánsku.
Nebezpečné války.
Ještě ironičtější je tato skutečnost: když vznikl Islámský stát v Sýrii, tak byl tehdy spojencem USA; jakmile však překročil hranice Iráku, změnil se náhle v nepřítele. Při tom v Sýrii skupiny sunitských džihádistů dělaly totéž, co dělají nyní v Iráku: mučí a krutě vraždí civilní obyvatelstvo. Jsou všechny důvody pro to, aby politika USA na Blízkém Východě nebyla následována.
Jestli se nic nezmění, pak se neočekávaně ocitneme tváří v tvář nebezpečným válkám velkého měřítka, které povedou k menší stabilitě současného světa.