Květen 2014

PATRICK BUCHANAN O UKRAJINĚ, RUSKU A SPOJENÝCH STÁTECH, 2. ČÁST

15. května 2014 v 11:44 | veteranus
Nacionalismus národů je přirozeným nepřítelem impérií, transnacionální globalizace a centralizace; téměř v celém světě nabývá na síle. Rostoucí ambice činského nacionalismu (nároky Číny na japonské ostrovy, které má ve správě Japosko), vyvolaly v Japonsku vlnu nacionalismu, který tam dřímal od Druhé světové války. Toto národnostní probuzení mimochodem vyprovokovalo i výbuch protijaponského nacionalismu v Korei.
Nacionalismus zemí a národů Asie- to je hlavní nepřítel Číny v oblasti. Indie se nesmířila s tím, že Čína uchvátila její území ve válce před půlstoletím a s obavami hledí na rostoucí čínskou přítomnost v Indickém oceáně.
Nároky Číny v akvatorii Jiho-čínského moře se setkávají s protičínskými náladami ve Vietnamu a na Filipinách. Na západě Číny Jugurci používají násilí či dokonce teror ve svých pokusech odtrhnout Xinjiang od Číny.
Kurdský nacionalismus, který byl spojencem USA ve válce "Bouře v poušti" nyní ohrožuje celistvost Turecka, Syrie, Iráku i Iránu.
Květnové volby v roce 2014 do Evropského parlamentu přinesou určitě vzrůst počtu hlasů pro Stranu nezávislosti Spojeného království v Anglii, pro Národní frontu Mariny LePen ve Francii, pro Stranu svobody v Nizozemí, jakož i po další nacinalistické strany, jež jsou v Evropě v poslední době na vzestupu.
Tyto strany směřují v jistém smyslu stejným směrem, jako Putin. Pakliže Putin se snaží nedovolit Ukrajině, aby se dostala do vlivu EU, pak se tyto strany snaží odvésti své země z EU.
Jsou to právě nacinalistická a odštěpenecká hnutí, která mají vzrůstovou perspektivu. Globalizace a nadnárodní centralizace jsou dnes včerejším dnem. Vzniká nový svět.
Tyto změny samozřejmě nepřinášejí radost předákům nadnárodních korporací, avšak podstatný zájem amerického národa neohrožují.
Ve Washingtonu hrozí, že budou ekonomicky a politicky "izolovat Rusko prezidenta Putina" kvůli konfliktu na Ukrajině. Měli by porozmýšlet, je-li to vůbec možné a k čemu to může nakonec vést.
Historie americko-sovětských konfliktů XX. století učí, že SSSR (nyní Rusko), je příliš velkou zemí na to, aby ji USA mohly reálně "izolovat" (ignorovat) libovolně po dlouhou dobu. Jestli historie vůbec k něčemu učí, tak je to to, že tato "politika izolace", jestliže bude přijata do výzbroje, bude mít krátké trvání.
Pouze tři roky poté, kdy sovětské tanky vstoupily do Maďarska, už se Chruščov projížděl po Spojených státech a společně s "Ajkem" oslavoval nový "Duch Camp Davidu". Půl roku poté, kdy byla překonána karibská krize, mluvil John Kennedy ve své znamenité řeči v Americké univerzitě o uvolnění ( "razrjadce").
Neuběhly ještě tři týdny od arabsko-izraelské války v roce 1967, když Lyndon Johnson se setkal s premiérem Kosyginem v New Jersey a tam se rodil "Duch Glassboro".
Tak tomu bylo po celu dobu "studené války". Poté, když odezněla krize, obnovovali prezidenti vztahy se sovětskými vůdci. Chápali, že Rusko (SSSR) je příliš velké a mohutné; nelze je izolovat podobně, jako to lze dělat se Severní Koreou. Všichni prezidenti USA, ať už demokraté nebo republikáni, se chovali jako realisté. Mohli jsme nemít rádi Sověty, ale nemohli jsme je ignorovat.
Jestřábi se snaží volat po návratu k politice zadržování a vojenských protiopatření proti Rusku. Ať už doporučují jakákoliv opatření, tak se tato nakonec projevují jako nevhodná, a to jak z krátkodobého, tak i z dlouhodobého hlediska, a budou mít za následek ty nejnepříznivější důsledky; jak pro Ukrajinu, tak pro USA. Jesltiže tedy nejsme schopni na dlouhou dobu vyhnat Putina z naší "domácnosti" a vyhlásit mu "bojkot", jak tedy naložit s výzvami jestřábů, abychom se vrátili k politice zadržování a vojenských opatření proti Rusku?
Nuže, podívejme se na návrhy, které přicházejí.
Někdo doporučuje, abychom se vrátli k výstavbě raketového štítu v Polsku a v Česku. To je však projekt, který si vyžádá několika let. Za takovou dobu rozvine Moskva stovky útočných raket, které budou namířeny na Střední a Západní Evropu. Vzroste tak bezpečnost našich evropských spojenců? Co na řekne Angela Merkelová?
Někteří konzervativci chtějí vyzbrojit Ukrajinu. Vezmeme-li do úvahy to, jak ukrajinská armáda působila v době krymské otázky, tak tím jen vyprovokujeme krvavější válku; tu Ukrajina v žádném případě vyhrát nemůže. Sotva se najdou Američané, kteří by horovali pro takoovu válku, jesltiže bude v jejím důsledku na padrť rozbita ukrajinská armáda a bude okupována celá Ukrajina.
Někteří žádají Obamu, aby umístil trvale armádu USA v Polsku, Rumunsku a v Baltických zemích. Pošle tam své armády Německo, Francie, Británie, Itálie? Pochybuji.
Je ještě jedna idea, která je najednou velice populární: organizova dodávky nafty a plynu do Evropy, aby byl omezena závislost Evropy na Rusku. To je také jeden z projektů na střednědobou perspektivu (v tom nejlepším případě). Za tuto dobu však dokáže Moskva natáhnout ropovody do Číny, a tím upevnit rusko-čínské vztahy.
Znamená to, že se nacházíme u prázdného koryta v roli "ubohého bezmocného giganta" (jak se vyjadřoval Nixon), který není schopen odvrátit to, aby Ukrajina nebyla zachvácena Ruskem? Vůbec ne.
Aby neexistovala hrozba, že pošleme do Baltických zemí a do Černého moře "washingtonské pohovkové vojáky", musíme kategoricky uznat toto: Spojené státy nebudou s Ruskem bojovat o Ukrajinu. Nebo, kdyby k tomu došlo, ani za Estonsko. Ano, my nemůžeme ochránit ani Estonsko. V době , kdy baltské země byly přijímány do NATO (před čímž jsme tehdy varovali), byly jim dány vojenské záruky, které žádný prezident USA (je-li při smyslech), plnit nebude.
Jelikož jsou pozice USA v současném ukrajinském konfliktu slabé, je třeba dát Putinovi možnost, aby konal v souladu se snahami a zájmy Ruska na tomto území.
Jelikož je pozice USA na Ukrajině slabá, musíme dát Putinovi možnost, aby vzal do svých rukou iniciativu. Jestli bude chtít, aby Ukrajina byla zemí stojící mimo NATO, aby byla zemí decentralizovanou, kde si východ země zachová své kulturní a ekonomické svazky s Ruskem, a západ s Evropou, pak v tom pro nás nespočívá žádná hrozba. A jak bychom měli postupovat, jestliže bude Putin chtít připojit k Rusku celý Jihovýchod až k Oděse?
Kak reagoval Eisenhwer na vstup vojsk do Maďarska v roce 1956? Nebo John Kennedy na Berlínskou krizi v roce 1961? Či Lyndon Johnson na invazi Československa v roce 1968? Nebo Reagan na potlačenií "Solidarity"?
Jelikož to byli dospělí vůdci, byl nuceni se smířit s tím, co nebylo možno odvrátit nevojenskými prostředky.
Stejně tak Obama musí shodit ze stolu rozhovorů vojenské řešení ukrajinského konfliktu a omezit se jen na diplomatický, politický a ekonomický boj.

PATRICK BUCHANAN O UKRAJINĚ, RUSKU A SPOJENÝCH STÁTECH, I. část

15. května 2014 v 11:41 | veteranus
PATRICK BUCHANAN O UKRAJINĚ, RUSKU A SPOJENÝCH STÁTECH
V ruské variantě uveřejnil Herman Chanov dne 8.5.2014 na stránce: http://www.zavtra.ru/content/view/byukenen-protiv-obamyi-i-za-putina článek "Buchanan: proti Obamovi a pro Putina". Přeložil a doplnil Jaroslav Dvořák.
Patrick Joseph Buchanan (* 2. listopadu1938, Washington, D.C.) je americký konzervativní spisovatel, politik, publicista a televizní komentátor. Byl vysoce postaveným spolupraovníkem administrativ prezidentů Nixona, Forda a Reagana. Účastnil se prezidentských kampaní v letech 1992 a 1996 za pravé křídlo Repulikánské strany. Je autorem knih "Smrt Západu" (2002) a "Sebevražda supervelmoci; přežije Amerika rok 2025" (2011). Podle ideologických a politických názorů jej lze charakterizovat jako "starokonzervativce". Je protivníkem "neokonzervativců- globalistů" a "neoliberálů- globalistů", kteří udávají tón v americké zahraniční politice v posledních desetiletích. Strategie, které směřují k tomu, aby byla zřízena celosvětová americká hegemonie, se mu jeví jako nereálné a nebezpečné.
Na čí straně stojí Bůh v nové americko-ruské ideologické válce. Pochybuji, že na straně Ameriky- spíše na straně Putina.
Vladimír Putin začal své březnové vystoupení spojené s připojením Krymu a Sevastopolu k Rusku svou exkurzí do historie Krymu. Nezačal je ale vzpomínkou na historické bitvy, ve kterých Rusové prolévali krev na Krymu v minulých stoletích. Bylo pro něj důležitějším vrátit se do starší a hlubší historie.
Putin zdůraznil, že se na Krymu nacházel "starý Chersones (Chersonésos (řecky Χερσόνησος) byla významná starořecká kolonie založená přibližně před 2500 lety na severozápadní části Krymského poloostrova zvané Tauris. Kolonii zde vybudovali osadníci z Hérakleie Pontiké. Od 2. století př. n. l. se stalo město závislým na Bosporské říši. Za vlády římského císaře Augusta se dostalo pod římský vliv. Později bylo toto území přeměněno na provincii.), kde přijal kníže Vladimír křesťanství. Tento duchovní hrdinský čin- přijetí pravoslaví -předurčil všeobecnou kulturu, hodnotový civilizační základ, který spojuje národy Ruska, Ukrajiny a Běloruska". To je ono Rusko- to je ona země křesťanského světa; na tom Putin trvá.
Je třeba si zde připomenout i druhou připomínku tohoto "bývalého důstojníka KGB", kterou pronesl v září 2013; tehdy postavil jednoznačně Rusko proti "zkaženému Západu".
"Pozorujeme, jak mnohé severoatlantické země se odvrátily fakticky od svých kořenů, včetně křesťanských hodnot…provádějií politiku, která staví do jedné roviny početnou rodinu s jednopohlavním partnerstvím, víru v Boha s vírou v ďábla. To je cesta k záhubě."
Neslýchaná řeč! Západní vůdci už dlouho nejsou s to říci něco podobného.
Při poznámce o tom, že byl Krym předán Ukrajině (spolu s druhými oblastmi východu této země) "bolševiky", a připomněl těmto vůdcům důrazně: "Nechť vás soudí Bůh." Tak!
Co tím Putin tvrdí? Tvrdí to, že poté, kdy z politické scény odešel marxismus-leninismus, se ve světě objevil druhý, ideologicky zaměřený, protiklad- boj mezi zvráceným, zkaženým Západem, který vedou Spojené státy, a světem tradičních hodnot, světem, kterému chce Rusko stát v čele. Putin dává na srozumněnou, že Rusko chce stát v čele této nové války hodnot. Tedy stát na straně Boha. Západ- to je Gomora.
Nechť západní vůdci a pisálkové se utěšují tím, že nazývají Putina "hrdlořezem KGB" a srovnávají připojení Krymu s anšlusem Rakouska, který provedl Hitler; sám Putin dobře zná, co dělá. Jeho nová duchovně-kulturní strategie má principielní základy.
Putin se fakticky vyzbrojuje duchovně-historickou doktrínou "Třetího Říma". Tím přivádí Rusko do nejmohutnějšího ideologického proudu současného světa.
První Řím- to byl Svatý grál a středisko křesťanství. Byl rozmetán Barbary Odoakra v roce 476 po Kristu. (Odoaker (433-493) (z germánského Audawakrs, což znamená "střežící bohatství") byl germánskývojevůdce z kmene Skirů a první neřímský panovník v Itálii po roce 476; tehdy sesadil posledního západořímského císaře Romula Augusta).
Druhým Římem se stal Konstantinopol, hlavní město Byzantského impéria; ten uchvátili v roce 1453 Turci-Osmané.
Třetím a posledním Římem se stala pravoslavná Moskva. (O původu a smyslu doktríny Třetího Říma se Buchanan odvolává na knihu W. Chaberse "Třetí Řím"). Buchanan přepokládá , že Putin teď nabízí myšlenku, že je Moskva nyní Božím Grálem na zemi, že je předsunutou pozicí duchovně-politického protivenství "novému pohanství". Tím zavádí sebe i Rusko najednou mezi nejmocnější ideologické protivenství současného světa.
A to nejen proto, že vrhá výzvu tomu, koho mnozí ve světě hodnotí jako přddtavitele domýšlivé snahy Ameriky být světovým hegemonem. A to dělá nejen tím, že by bral v ochranu své spoluobčany, kteří zůstali mimo hranice Ruska po rozpadu SSSR.
Připojuje se tak k tomu celosvětovému proudu, který má odpor ke špíně, jež se line ze Západu, z jeho hedonistické sekulárně-sociální revoluce; k proudu, který je připraven klást odpor této špíně.
V kulturně-politické válce o budoucnost lidstva vztyčuje Putin svou vlajku na stranu tradičního křesťanství. V posledních jeho projevech je možno slyšet odezvu na papežskou Encykliku "Evagelium Vitae" (1995), která odsuzuje Západ za to, že akceptuje "kulturu smrti", za to, že povzbuzuje "morální zločiny", jež jsou spojeny se sexuální revolucí, s feminismem, s legalizací potratů, s jednopohlavními sňatky, s eutanazií.
V roce 2013 byla v Rusku zakázána propagandu homosexuality, byla zakázána reklama potratů, byly zakázány potraty po 12 týdnech těhotenství, byly zakázány urážky citů věřících.
V době Sovětského svazu se do Moskvy sjížděli západní komunisté. V roce 2014 se v Moskvě uskuteční VIII. celosvětový kongres rodiny.
Měly by USA bojovat s Ruskem o Ukrajinu? Nikoliv. V žádném případě. Rusko má právo na to, aby obhajovalo své národní zájmy na Ukrajině, při tom pro životní zájmy USA ruská politika na Ukrajině nepředstavuje hrozbu.
Když Vladimír Putin bez prolití krve anektoval Krym a když dal najevo, že jeho armáda může vstoupit na Ukrajinu, aby ochranila Rusy, kteří žijí na jihovýchodě této země, zatroubili ve Washingtonu o tom, že pošlou americká vojska do Východní Evropy. Pokud jsme neztratili rozum, nebudeme bojovat s Ruskem o území, které žádné vlády USA nikdy nepovažovaly za životně důležité pro Ameriku.
Skutečně, jestli by i Putin anektoval celou východní a jižní část Ukrajiny, včetně Oděssy, pak by v takovém případě jen vrátil pod svrchovanost Ruska to, co mu patřilo po celé dvě století- od doby G.Washingtona (1789) po dobu G.Bushe staršího (1989).
To vůbec neznamená, že nebudeme reagovat na činnost Ruska. Znamená to však, že musíme dělat rozdíl mezi tím, co je životně důležité a tím, co takovým není, musíme odlišovat hrozby našim základním zájmům od toho, co nám nehrozí, musíme zdravě zhodnotit, jaké skutečné síly mohou překážet obnově Sovětského impéria.
Nejlepším spojencem USA není NATO, ale nacionalismus národů.
Byl to nacionalismus národů Východní Evropy a sovětských republik, který vedl k rozpadu sovětského bloku a k rozpadu SSSR. Nedovolí také, aby byl "SSSR" obnoven v nové podobě. Rusko však rovněž má právo na obranu svých národních zájmů, jestliže se tato obrana opírá o demokratické formy (včetně ruských oblastí Ukrajiny) a jestli neřekračuje hranice druhých národů (to se na příklad týká Západní Ukrajiny). Zdá se, že právě takový ruský nacionalismus hájí Putin.
Předtím, než pošleme armádu do Evropy, jak to udělal před 65 roky Truman, položme si otázku, co pomohlo tomu, že došlo k rozpadu Sovětského impéria a k rozpadu SSSR? Přičinila se o to americká armáda, tedy armáda, která nikdy nepřekročila Labe a nikdy nebojovala s Rudou armádou?
Nikoliv. Země Východní Evropy a Sovětského svazu se osvobodily v důsledku toho, že národy v těchto zemích projevily svou vůli, že se rozhodly samym určovat svůj osud, že vytvářely či obnovovaly státy podle své historické paměti, podle jazykové, kulturní a etnické sounáležitosti.
Impérium se rozpadalo pod údery nacinalismu. I Gorbačov mu dovolil, aby se rozpadlo, protože i Rusko, které bylo unaveno tím, že samo drželo na ideologickém základě a přinucení impérium, samo chtělo svobodu
Jestli Putin nebude proti tomu, aby do Velkého Ruska byliy začleněni i Rusové z Ukrajiny, cožpak někdo vůbec přemýšlí o tom, že by chtěl, aby do rukou Moskvy se vrátili Rumuni, Bulhaři, Poláci, Maďaři, Češi, Slováci?
Putin ví, že jeho popularita v zemi (téměř 80 %) spočívá na tom, že je považován za národního vůdce, je považován za vůdce, který hodil rukavici Americe, která usiluje, o to, aby sama konstituovala Nový Světový Řád.
V současném světě je hlavním spojencem Ameriky nacionalismus národů, vůbec ne NATO, které je jen partou příživníků.
Byl to nacionalismus, který vyvedl z komunistického zajetí národy, rozdělil na části SSSR, rozdělil Československo napůl, rozdělili Jugoslávii na sedm částí. Byl to nacionalismus, který povzbuzoval Čečence k povstání proti Moskvě, Abchazce a Osetince k tomu, aby se oddělili od Gruzie, i obyvatele Krymu, aby se rozloučili s Kijevem.
Jelikož to byl nacionalismus, který napomohl tomu, že se rozpadlo Sovětské impérium a že se rozpadl SSSR, pak to bude nacionalismus, který bude překážkou k jeho obnově.
Jestliže Putin vtrhne a anektuje celou Ukrajinu, nejen Krym a jihovýchodní oblasti, kde Rusové tvoří většinu, pak se Rusko střetne se zuřivým odporem na Západní Ukrajině. To si Putin jistě uvědomuje.
Jestliže při volbách v květnu bude Jihovýchod Ukrajiny hlasovat za odpojení se od Ukajiny a za připojení se k Rusku, nebo za vytvoření svého autonomního státu, proč bychom museli bezpodmínečně tomu klást odpor? Cožpak jsme už zapomněli, že Amerika je sama odvozena od těch, kteří se odpojili od druhého státu v roce 1776?
Zdá se, že my nejsme proti tomu, aby se Skotsko oddělilo od Anglie, Katalonie od Španělska, Benátsko od Itálie, Flandry od Belgie. Proč se tak sveřepě bráníme tomu, aby se Donbas oddělil od Ukrajiny?