Březen 2014

Pánové, vzpamatujte se!

9. března 2014 v 17:43 | veteranus
PÁNOVÉ PREZIDENTE ZEMANE, PREMIÉRE SOBOTKO A MINISTŘE ZAORÁLKU, VZPAMATUJTE SE!
Jako druhý, nejvýše postavený funkcionář vojenského letectva ČSLA, určeného k vedení války, jsem se na podzim roku1962 zúčastnil se svým velitelem a štábem 10. letecké armády všech aktivit na území Československa, které byly spojeny s tak zvanou "kubánskou raketovou krizí".
Hloubku celé krize, včetně jejích možných důsledků, jsem si, v jejím plném rozsahu, uvědomil mnohem později. Rutinní, mnohdy ale velmi horečnatá, činnost, kterou jsem spolu se svým štábem musel absolvovat během podzimních třech měsíců, od září do poloviny listopadu 1962, i nedostatek informací o tom, co se vlastně děje v západní části Atlantického oceánu a v Karibské oblasti, mi zabraňovaly, abych si mohl tehdy uvědomit všechny důsledky té situace, do které se svět dostal činností vlád SSSR, USA a Kuby.
Ano, všechny tři státy se na vzniku oné krize, kdy svět se ocitl na prahu termojadené propasti, měly svůj podíl. To nejsou slova má, ale slova jednoho ze spoluaktérů této krize, bývalého ministra obrany Kennedyho administrativy Roberta McNamary. Ten ve svém dopisebývalému náčelníku štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy a jednomu z přímých aktérů "Kubánské krize" generálu Gribkovovi, kromě jiného, napsal:
"Tím, kdo přivedl v říjnu 1962 své země (a také celý svět, dodávám já) na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. Při tom ani jedna z těchto zemí neměla něco takového v úmyslu. Proč se ale události vyvíjely oním nebezpečným směrem, bylo důsledkem toho, že jak před krizí, tak i v jejím průběhu, se v každé z těchto třech zemí činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací.
Čtyřicet let na to, v roce 2002, napsal Mc Namara toto:
"Mnoho roků jsem měl za to, že Kubánská raketová krize byla nejlépe "kočírovanou" zahraničně-politickou krizí druhé poloviny století. Dosud jsem přesvědčen, že činnost prezidenta Kennedyho v průběhu rozhodujících okamžiků krize pomohla odvrátit jadernou válku. Teď však mám za to, bez ohledu na to, budeme-li hodnotit řízení během krize, jako jakkoliv chytré, pak musíme říci poté, kdy proběhlo oněch 13 mimořádných dnů mezi 16. říjnem a 28. říjnem 1962, že štěstí hrálo také významnou roli, když jsme nukleární válce unikli jen o vlásek." (http://www.armscontrol.org/act/2002_11/cubanmissile, Forty Years After 13 Days, Robert S. McNamara)
Poslední věta je vlastně závěrem diskuze, kterou v roce 1992 měli na Kubě Robert McNamara, sekretář obrany v administrativě prezidenta Kennedyho, Georgij M. Kornijenko, první náměstek ministra zahraničí SSSR, a Nikolaj S. Leonov, bývalý šéf oddělení KGB pro záležitosti Kuby (tuto funkci zastával 30 roků). Záznam z diskuze dal k dispoziciThomas S. Blanton and James G. Blight (http://www.armscontrol.org/act/2002_11/cubanmissile)
Cituji:McNamara: "Dělám závěr z této diskuze, že jsme měli proklatě velké štěstí. Byli jsme tak blízko k nukleární katastrofě".
Leonov: "Stačila jedna chyba v tomto špatném čase října 1962, a všechno mohlo být ztraceno. Pevně jsem přesvědčen o tom teď, když o tom hovoříme. Jen skutečně díky jisté duchovní intervenci se stalo, že jsme zachránili sami sebe, s tou jen výhradou: nesmíme nikdy nechat dojít věci tak daleko. Příště bychom nemuseli mít takové štěstí, jak se nám to tentokrát poštěstilo".
Když pozoruji v posledních týdnech to, co se děje kolem tak zvané "ukrajinské krize", nemohu se zbavit následujících pocitů:
1. Hlavní a nejdůležitejší aktéři této krize se z toho, co se odehrálo před 52 roky kolem rozmístění sovětských raket středního doletu s termonukleárními hlavicem na území Kuby, vůbec, nebo jen velmi málo poučili.
2. Scénaristé a režiséři toho, co se začalo odehrávat na tak zvaném Majdaně v Kijevě, a co má své pokračování ještě dnes, se řídili a řídí napoleonovským: "Nejprve se do boje vložíme, a pak se uvidí."
Henry Kissinger o tom v listu Washington Post dne 6.3.2014 napsal: Všechny veřejné diskuze o Ukrajině, to je nepřetržitá konfrontace. Víme však, kam kráčíme? Viděl jsem za svůj život čtyři války; všechny začínaly s velkým nadšením a lidovou podporou; později jsme pak nevěděli, jak je ukončit, když jsme z takových válek museli odejít. Zkušenost politika spočívá ne v tom, jak válku začínat, ale jak ji končit."
(http://inosmi.ru/sngbaltia/20140306/218264421.html Чем заканчивается украинский кризис, "The Washington Post", USA,Henry A. Kissinger)
3. Kdosi chce vyzkoušet, jak daleko je třeba ve směru Ruska jít, aby se u něj projevila "kritická reakce" (Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, str. 31, Mladá fronta, Praha., 1992). Při tom si neuvědomuje, že objekt takového pokusu, "třímá v rukou vodíkovou bombu, a v srdci má pud, který zdědil po antropoidních předcích" (v závorkách používám slova K. Lorenze z výše citované knihy, strana 49). Také nevím, jestli si všichni uvědomují, že na příklad přesun lodí 6. americké flotily do Černého moře, na jejichž plavidlech se nepochybně nachází i jaderná munice, jak o to, podle Patricka Buchanana usiluje tak zvaná "válečná parta", by mohl být v Rusku oceňován jak analog přesunu sovětských raket středního doletu na Kubu v roce 1962! A také podobně na něj by mohlo být reagováno! Jestlise to stane, pak se my všichni, včetně neznabohů, budeme muset modlit, aby při nás stála štěstěna, jako stála při aktérech kubánské raketové krize v roce 1962.
Z pozice své životní zkušenosti vojenského profesionála, muže ve věku 85 let, otce dvou dětí, dědečka čtyřech vnoučat a pradědečka dvou pravnoučat, volám: "Pánové prezidente Zemane, předsedo vlády Sobotko, ministře zahraničních věcí Zaorálku, vzpamatujte se a přejděte od utěšujících slov k rozhodným činům, které by při nejmenším ochadily hlavy těch, kteří se, navzdory všobecně panující morálce, pustili do rozpoutání této krize, tuto rozfoukávali, na její doutnající oheň přikládali polena, a dnes se tváří jako její hasiči!"