Srpen 2013

PETR UHL A ÚSTR

4. srpna 2013 v 11:45 | VETERANUS
PETR UHL A ÚSTR
V Listech 3/2013, dvouměsíčníku pro kulturu a dialog, napsal novinář a publicista Petr Uhl článek "ÚSTR (tedy Ústav pro studium totalitních režimů) by měl být opravdu zrušen". Dovozuje svůj názor řadou argumentů, které nechci rozebírat. Pod návrhem, aby byl onen ústav zrušen, bych se bez výhrad podepsal. Mimo jiné také proto, že, ve shodě s Petrem Uhlem, považuji okolnost, že nedošlo ke zrušení onoho zákona Ústavním soudem za jednu " z největších ostud" Ústavního soudu. Nejen to: považuji nejen za ostudu Ústavního soudu nezrušení onoho zákona, ale též za ostudu státu, který sám sebe označil ve své Ústavě za "demokratický právní stát", že tento zákon byl vůbec kdy přijat.
Přes svůj celkový souhlas s oním návrhem Petra Uhla však nesouhlasím s autorem v několika ohledech. Na prvním místě pak mám výhradu k tvrzení autora, že se jedná, podle jeho slov, za zákon retribuční a tedy, jak on píše, "odplatový".
Přídavné jméno "retribuční" je jistě odvozeno z latinského slovesa "retribuere". Podle "Latinsko-českého slovníku", (Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1991) toto sloveso znamená "dát zpět, vracet darem, oplácet". A sloveso "oplatit" není totožné se slovesem "odplatit". Sloveso "odplatit" znamená, podle výkladu českého jazykovědce Trávníčka, platit "dobrým za zlé", což jistě tento zákon nedělá. Sloveso oplatit, ze kterého je ona "retribuce" odvozena, znamená vyrovnat dluh a podobně.
Druhý důvodem, proč nemohu bezvýhradně s Petrem Uhlem souhlasit, je to, že zrušení onoho zákona, kterému bych při nejmenším tleskal, by znamenalo jen něco polovičatého. Došlo by k odstranění něčeho, co je jen následkem v řetězu příčin a následků. Ale příčina by odstraněna nebyla. Příčinou je totiž zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Bez zrušení tohoto zákona by zde zůstalo něco, co může plodit, a co už skutečně zplodilo, jen další zla.
V jistém smyslu však s Petrem Uhlem, když i tento zákon řadí mezi zákony "odplatové", souhlasím. Ale jen v tom smyslu, že se nejedná o zákon odplaty v českém pojetí onoho slova, ale že se jedná o zákon odvety, tedy o "lex talionis". Že patří mezi takové zákony, které uplatňují starozákonní, ještě tedy pohanský, princip "oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu" (Starý zákon, Druhá kniha Mojžíšova, 20). Na tom, podle mého soudu, nemění nic skutečnost, že za realizované justiční vraždy a za jiné justiční nepravosti z předlistopadových dob, neodplácí stejně. V tomto směru přece jen nastal jistý pokrok. Řekl bych, že je tento zákon sofistikovanější. Avšak neodplácí dobrým za zlé, ale odplácí novým zlem. Jen kvalitativně se od sebe ona zla liší, ale zly zůstávají.
Musím souhlasit s B. Engelsem, který napsal, že "politika civilizovaného státu, která se uchyluje k lex talionis, může stěží najít ospravedlnění" (cituji v překladu podle «Словарь латинских крылатых слов», Moskva, 1986).
Cožpak vytváření nových nespravedlností, byť by bylo motivováno těmi nejušlechtilejšími úmysly, není jen novým zlem? Cožpak není hrubou nespravedlností, jestliže je člověk činěn odpovědným za něco jiného, než jen za vlastní činy, za vlastní jednání? A to jen proto, že si zákonodárci a signatáři onoho zákona usmyslili, že je správným princip kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti? A to navzdory tomu, že uplatnění tohoto principu přineslo i v této části světa, včetně naší země, nesmírné hoře a utrpení milionům lidí?
Podle mého laického soudu, jakožto člověka, který není v právních vědách vzdělán, a to dokonce ani ne na úrovni právnické fakulty plzeňské univerzity, porušuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu jeden ze základních právních principů, totiž zásadu, že se zákon nesmí ohlížet zpět, ale musí se dívat jen dopředu (lex prospicit., non respicit). Tento zákon nemůže být také něčím, co by se mohlo stát skutečným vůdcem občanů. Na univerzitní budově Karolina v Praze je, jak mne poučuje kniha "Moudrost věků" (Svoboda, Praha,1988), napsáno, že "lex je civium dux", tedy že "zákon je vůdcem občanů". Zákon o protiprávnosti komunistického režimu může být, jak si to snad přál jeden z jeho signatářů Milan Uhde, snad jen vodítkem pro učitelky obecných škol, jak prezentovat svým žáčkům pohled na historii národa. Může také vést životem terciánky či kvartánky třeboňského gymnasia, které už dnes vědí, co máme, my starší, udělat, abychom se "odstřihli od své minulosti".
Zákon však nemůže být vůdcem občanů již dospělých, vyzbrojených vlastní zkušeností, majících na svých bedrech svou vlastní hlavu.
Do té doby, pokud bude tento "takyzákon" součástí našeho právního řádu a dokud nebude prohlášen za právní úchylku, a dokud jeho schvalovatelé a signatáři nebudou označeni za osoby, kteří si právo určovat historickou pravdu usurpovali, budu onen zákon vnímat stejně, jako asi vnímali Židé to, že museli podle jiných zákonů nosit žlutou hvězdu s označením "Jude" Či jak vnímala svou barvu kůže nezapomenutelná Billie Holiday, když zpívala své "Strange Fruit". Jelikož "všechno zlé je pro něco dobré", což jsem slýchal od své maminky, pak i onen zákon přinesl i pro mne něco dobrého: dokážu se lépe vžít do pocitů lidí černé kůže nebo židovské víry v nacistickém Německu.
"Ve svobodném státě nepřísluší ani parlamentu, ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu" ("Dans un État libre, il n´appartient ni au Parlement ni à l´autorité judicaire de definir la verité historique"), napsali francouzští historikové ve své petici. A francouzský stát, pokud je mi známo, toto stanovisko respektoval. To jen naši arogantní politikové něco takového neuznávají. Aniž dostali k tomu mandát, zaujali roli žalobců, vyšetřovatelů a soudců nad celou epochou dějin vlastního národa, a podle svých ideologických kritérií, nikoliv podle toho, co bylo předem prohlášeno za pravé, pak odsoudili miliony svých spoluobčanů do mravního gheta a oznámkovali jejich způsobilost vykonávat či nevykonávat jisté činnosti, třeba právě v onom ÚSTR. Cožpak může být za zákon zasluhující úcty občanů považován takový zákon, podle kterého jsou vyznamenáváni a odměňováni občané za činy, které kdekoliv jinde by byly označeny za činy vlastizrádné a za které třeba jinde byli občané posazeni na elektrické křeslo?
V Malé československé encyklopedii je pojem "právo" definován jako "na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy". Tato definice již jistě není definicí jedinou a všemi uznávanou. Všeobecná a všemi uznávaná definice pojmu "právo" konec konců neexistuje, jak jsem se poučil ve Wikipedii. Bez pochybností jsem však ochoten tvrdit, že zákon o protiprávnosti komunistického režimu, tedy onen "lex talionis", je na zákon povýšená zvůle, tedy nenáležitá libovůle, skupiny zákonodárců České republiky, kteří měli v roce 1993 sílu potřebné většiny poslanců ke schválení onoho politického pamfletu, kterému pak dali statut zákona.
Co jiného, než přišitím symbolu "žluté hvězdy" na klopu kabátu Židů, aby byli odlišeni od ostatních "arijských" občanů, je to, jestliže je třeba zveřejněna informace, že ten či onen občan je nominován na místo ministra v nové vládě a současně je uveřejněna poznámka, že byl před rokem 1989 členem KSČ? Někdy slyším námitku, že takovou informaci potřebujeme, abychom o každém znali i jeho minulost. V tom ale právě spočívá ošidnost a nesprávnost oné "symboliky"! Jakou vypovídací hodnotu o člověku mělo to, že někdo měl na své klopě žlutou hvězdu? Jakou vypovídací hodnotu o kvalitách a vlastnostech člověka má poznámka, že byl někdy členem té či oné strany? Naprosto žádnou. Slouží jen a jen k ostrakizaci občanů! Respektive k uplatnění onoho principu kolektivní viny!
Musím samozřejmě přiznat, že jistý pokrok i tady nastal. Podobně jako Dr Mengele, když prováděl selekci Židů před tím, než šli do plynových komor, tak se mnohých dotazoval, co jsou a co dovedou. A jak nedávno vyprávěl jeden z nich, když řekl, že je matematik, tak do plynu nešel, protože i Dr Mengelemu se ukazoval jako člověk potřebný. A díky tomu onen Žid přežil vyhlazovací tábor a dožil se konce války. Tak i generál Picek, kterého jsem měl na mysli, se nakonec stal ministrem obrany v Rusnokově vládě přesto, že byl před rokem 1989 členem KSČ!
Jen nemohu nepoložit na závěr otázku: nepostupuje v dané věci to, čemu říkáme pokrok, příliš pomalu?
4. srpna 2013.