Listopad 2012

KAM KRÁČÍ ČESKÁ JUSTICE?

19. listopadu 2012 v 14:48 | VETERANUS
KAM KRÁČÍ ČESKÁ JUSTICE?
Předseda Ústavního soudu, JUDr Pavel Rychetský, poskytl deníku Právo dne 15. září 2012 rozhovor, v němž prohlásil, kromě jiného, že "v naší zemi došlo k úpadku demokracie" a že dochází k "demontáži ústavního demokratického právního státu".
Známý publicista, šéfredaktor "Listů", Václav Žák, vyslovuje jisté pochybnosti nad prací justice, když svůj článek ve stejném deníku nadepsal dne 16.11.2012 takto: "Otazníky nad rozsudkem: když justice vstupuje do politiky". Zabývá se rozhodnutím pražského městského soudu v případě údajné korupce Víta Bárty a Jaroslava Škárky.
V rozhovoru doktora Rychetského nelze ani z jednoho slova usoudit, že na úpadku demokracie a demontáži ústavního demokratického právního řádu by se jakkoliv mohla podílet také justice, ač podle Ústavy soudní moc tvoří jeden ze třech pilířů, na nichž spočívá demokratický stát.
A co říci Václavu Žákovi? Dalo by se odpovědět několika slovy: justice nevstupuje do české politiky až nyní, není proto na místě použití přítomného času slovesa "vstupovati". Stalo se to už na počátku devadesátých let minulého století. Třeba tím, že se plně postavila za zákonodárnou a výkonnou moc, která kodifikovala něco, k čemu ji nikdo nezmocnil. A pokračuje to asi dále.
Rád bych svůj názor na oba problémy, hlavně pak na problém, na nějž upozorňuje předseda Ústavního soudu, rozvinul blíže. Snad to současně bude relevantní i k tomu, o čem píše Václav Žák.
Jestli je pravda to, co tvrdí P. Rychetský, a já připouštím, že by mohl mít pravdu, pak má na úpadku demokracie a na demontáži právního státu svůj podíl i Ústavní soud, jakožto nejvyšší soudní instance. O jiných složkách justice nebudu hovořit. Nelze explicitně vinu za to svalovat na všechny ostatní, kromě justice.
Jestli hovoříme o úpadku čehokoliv, tedy i demokracie a právního státu, pak musíme eo ipso vycházet z toho, že už zde jakási úroveň byla a po ní následuje "úpadek". Výraz "úpadek" nám, starším, vysvětluje F. Trávníček ve Slovníku jazyka českého, jako "pád, velký pokles, silné zhoršení stavu (na př. mravů…). Podtrhl bych v této souvislosti slovo "mravy", protože od úpadku mravů se, podle mého soudu, odvíjí i onen pokles.
P. Rychetský má za to, že příčina by mohla být v tom, že se "zcela vytratil polistopadový étos z politiky". Onen étos, vyjádřený kromě jiného heslem "Nejsme jako oni", se totiž začal velice rychle naplňovat zcela jiným obsahem. Obsah nového, respektive obživlého, étosu snad nejlépe odpovídá tomu, co tak pregnantně vyjádřil Horatius ve svých Listech slovy: "O, cives, cives, quaerenda pecunia primum est, virtus post nummos" (Občané, občané, nejprve si musíte nahrabat peněz, ctnost až po penězích přijde). A peníze se staly tím, jak nás učí jistý guru tržní sféry, co se dostalo "až" na první místo!
Velice brzo se potvrdilo, že slova, přednesená z balkonu Melantricha nebo z tribuny na Letné, sice povzbuzovala, ale nakonec to bylo ony pověstné příklady, které táhly. A kladných příkladů, zvláště u lidí stojících v čele, bylo jen velice málo. A tak i morálka velice rychle degradovala a nemalou zásluhu na tom mají i vlivní lidé. Stačí si vzpomenout jen na slova Václava Havla, která vykřikoval v roce 1989, (jak nám to nedávno připoměla ČT), že přijme prezidentský úřad jen v případě, že Alexandr Dubček bude předsedou Národního shromáždění. O nějakou dobu později pak bez rozpaků podepsal zákon, který nejen z Dubčeka, ale dokonce z velké části jeho volitelů do úřadu prezidenta, udělal zločince nebo pomahače zločinu. Bylo by vůbec možné, aby v "zemích na západ od nás", (do uvozovek dávám termín, použitý P. Rychetským) byl v čele státu člověk, který by do funkce byl zvolen zločinci nebo jejich pomahači? Byť by jejich příslušnost k organizaci "zločinné a zavrženíhodné" byla, v rozporu se starou zásadou, že lex prospicit, non respicit, kodifikována až později? Nesehrálo toto vše svou velkou roli v destrukci morálky?
Jaký vliv na morální stav naší společnosti mohl mít zákon, který na principu kolektivní odpovědnosti a viny, de facto rozdělil společnost podle účelově zvolených kritérií, na občany hodné a nehodné nebo méně hodné? Zákon, který na místo toho, aby byl zákonem, který má lidem říkat, co musí či co nesmí dělat, určuje, co si lidé mají či nemají myslet o svých dějinách? Jestli je na budově Karlovy univerzity napsáno "lex civium dux" má to snad znamenat, že ono "ducere" má vést občany také k jednotnému, tedy totalitnímu, pohledu na dějiny? Nemyslím si to.
Od kdy vůbec je téměř za oficielní v našem státě považována zcestná Jaspersova filosofie o kolektivní vině? Cožpak jsme neprošli etapou, kdy jiná filosofie, jež rovněž aplikovala princip kolektivní odpovědnosti, byla dokonce ústavně zakotvena v našem právním řádu? To už může být klidně považována za oficielní filosofie, která dělí lidi na "podlidi" a "nadlidi".
Jakou historickou hodnotu má třeba tvrzení zákona, že se komunistický režim "spojil s cizí mocností"? Když všichni víme, že onen režim byl právním nástupcem režimu, který s touto cizí mocností uzavřel spojeneckou smlouvu už v roce 1935, posléze ji potvrdil v roce 1943, tedy smlouvu, jejíž platnost stvrdilo vlastní krví mnoho občanů. Kdo vůbec dal vládě a zákonodárcům mandát k tomu, aby vynášeli soud nad historií?
A jak se k tomuto zákonu postavil Ústavní soud? Nejen že zákon nezrušil, ale oportunisticky se postavil za onen soud na dějinami, který je jednostranný , vůči mnohým nespravedlivý a tedy nemravný. V mých očích už svým stanoviskem jen potvrdil Ústavní soud marxistickou tézi, že "právo je na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy". V nových podmínkách bych možná řekl ne "vládnoucí třídy", ale "vládnoucí partokracie" nebo ještě lépe "pecuniokracie". Mysleli si snad soudci Ústavního soudu, kteří schválili Nález číslo 14 ze dne 21.12.1993, že tím, že prohlásí zákon jen za jakousi deklaraci, udělají ze lži pravdu?
Druhým zákonem, který zůstal zcela nepovšimnut institucí, která je "soudním orgánem ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy), je zákon č. 181/2007Sb z 8.6.2007. Jestli platí čl.1 Listiny základních práv a svobod, tak jak je možné, že může být občan zbaven spolehlivosti lege artis jen proto, že absolvoval vysokou školu v SSSR, aniž byla jeho spolehlivost přezkoumána nezávislým soudem? Existuje vůbec ve světě, včetně světa "západně od našich hranic", v zákonodárství něco podobného? Pochybuji. Takové ustanovení je ekvivalentní tomu, jako kdyby tam bylo zapsáno místo "absolvování školy v SSSR", že je ze zákona zbaven spolehlivosti člověk tmavé pleti nebo muslim či Cikán.
Za jistý projev právního nihilismu českého státu pak považuji ustanovení zákona 262/2011 Sb, kde se stanoví, že "formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…". Což znamená, že v našem státě je povýšeno na právní normu, podle které občan může být i odměněn, (jako se to už stalo letos 28. října) to, co snad ve všech státech světa, je považováno za vlastizradu. Prakticky totiž ten občan, tedy i občan vázaný přísahou, který spolupracoval se zahraniční rozvědkou cizí země a dodával této rozvědce informace, jež ona země, byť by byla zemí tak zvaně demokratickou, (konec konců nebyla to demokratická země, která v roce 1945 jako první použila atomové zbraně proti japonským městům?) mohla využít k plánování úderů zbraněmi hromadného ničení proti jeho zemi, má zásluhy o boj proti vlastní zemi. Nemohu věřit tomu, že by zákonodárci nevěděli, že zbraně hromadného ničení byly takovými nazvány proto, že ničení jimi vyvolané je "hromadné" a nerozlišuje v cíli lidi vinné od nevinných, tedy na příklad ani ne komunisty od jejich odpůrců.
A jak se k tomuto poslednímu, z mnou citovaných zákonů, postavila česká justice, specielně Ústavní soud? Pokud mohu soudit, tak nijak. Zřejmě "nikdo z aktivně legitimovaných subjektů tohoto státu nepodal tomuto ochránci ústavnosti řádně předložený návrh, který by opravňoval tento soud k tom, aby zahájil příslušné řízení" (Rychetský). Konkrétně řízení o zrušení mnu citované právní normy. A tento soud se žádnou horlivostí v tomto směru nevykázal.
A tak si všichni mohou spokojeně mýt ruce. Co na tom, že to třeba někomu v této demokratické zemi vadí? Vždyť vše se děje v rámci boje s komunismem, že? Tím je přece ospravedlněno vše, že? A vždycky se najdou argumenty, proč to či ono nelze udělat! A tady přece musí všechny ohledy jít stranou, je tady přece tolik jiných starostí! I to je, bohužel, součást jakési nové morálky!
A tak i naše justice "v smutném tichu jede dál a dál, močálem černým, kolem holých skal".
Nebyl to Václav Havel, který ve svém prvním novoročním projevu ve funkci prezidenta Československé socialistické republiky hovořil o "pokleslé justici"? Nemám po dvaceti třech letech právo ptát se: došlo v tomto směru k zásadnímu obratu směrem k lepšímu? Obávám se, že jako občan tohoto státu, podle informací, které se k mým očím a k mému sluchu dostávají, nemohu na podobnou otázku odpovědět kladně. Všechny tři, mnou citované zákony, se mne hluboce dotýkají svou nespravedlností a nemorálností. A česká justice se nemůže tvářit, že na tom nemá svůj podíl. Ten sice nedovedu definovat, ale který pociťuji! Příklady, které jsem uvedl, bych to chtěl jen demonstrovat.




BOJ O MOSKVU-BOJ O BUDOUCNOST CIVILIZACE.

15. listopadu 2012 v 10:57 | VETERANUS
BOJ O MOSKVU-BOJ O BUDOUCNOST CIVILIZACE.
Jsou události, které je třeba připomínat i tehdy, jestliže jejich výročí nejsou kulatá. Ve starověku k takovým patřila nepochybně bitva u Thermopyl. Utkali se tam vojáci Sparty, které vedl Leonidas, s vojsky Peršanů. Statečný boj Sparťanů skončil jejich porážkou jen díky zradě, která umožnila perským vojskům vpadnout do týlu řeckých vojáků. V soutěsce u Thermopyl pak zbylí Sparťané, včetně svého vůdce Leonida, padli.
Řecký básník Simonidés z Keu složil na jejich počest světoznámý epitaf:
ξεν', γγέλλειν Λακεδαιμονίοις τι τδε
κείμεθα, τος κείνων ήμασι πειθόμενοι.
Ó xein', angellein Lakedaimoniois hoti téde
keimetha tois keinón rhémasi peithomenoi.
Epitaf byl přeložen mnohými, Marcem Tuliem Ciceronem počínaje. V jeho podání zní:
Dic, hospes, Spartae nos te hic vidisse iacentes,
dum sanctis patriae legibus obsequimur.
Což bych překládal takto:
Poutníče, zvěstuj ve Spartě, žes nás tu viděl ležící mrtvými
Když poslušni jsme byli svatých zákonů vlasti.
Anglický spisovatel, básník, vědec John Ruskin (1819- 1900) o verších Simonida prohlásil, že jde o nejvznešenější výrok, jaký kdy člověk vyslovil. A to proto, že jsou tato slova vyjádřením poslušnosti ve své nejvyšší formě. Není to totiž poslušnost pramenící ze zákona, ale poslušnost dobrovolná, která vyplývá z přesvědčení. Ona slova jsou současně pramenem a podstatou dosud známých hrdinských činů v pravém smyslu slova pojmu "hrdinství". Jsou to slova objasňující nejen činy, ale osvědčující vůdcovství vůdce velkého národa.
John Ruskin nemohl v XIX. století tušit, že se ve století XX. odehraje něco podobného, co by mělo být připomínáno, možná nejméně tak dlouho, jako je připomínána bitva u Thermopyl z doby před 25 staletími. Takovou událostí, která předurčila další chod evropských, a nejen evropských, dějin, byla bitva o Moskvu.
Bitva se odehrávala v době od 30. září 1941 do 20. dubna 1942 na vzdálených, bližších a nejbližších přístupech k hlavnímu městu tehdejšího Svazu sovětských socialistických republik - Moskvě. Bitva svým rozsahem, hlavně pak počtem vojáků, množstvím zúčastněné techniky na obou stranách fronty a úporností bojovníků na obou stranách fronty, byla největší bitvou Druhé světové války.
V této bitvě utrpěla vojska Třetí německé říše první velkou porážku. To mělo pro další chod války osudový význam. A to proto, že Hitler koncipoval celou svou tehdejší politiku na předpokladu, že způsob, který se mu tak osvědčil v předešlých válkách na evropském kontinentě, tak zvaná "blesková válka" (Blitzkrieg), mu i v této bitvě, jež obdržela kódový ozev "Tajfun", přinese obdobný výsledek. A tím také, že bude zcela splněn hlavní cíl plánu"Barbarossa". Jím nebylo nic menšího, než porážka Sovětského svazu. Ta mu měla uvolnit ruce k uskutečňování další fáze světovládných plánů. Jen málo světových politiků a vojenských odborníků nevěřilo, že se mu to podaří.
Po dosažení cílů plánu "Barbarossa" měl následovat další postup na cestě za světovládou. Vedle porážky Velké Británie už by se bylo hrálo i o osudy států Blízkého a Středního Východu, a dokonce i Indie. Do cesty se mu však postavila síla, se kterou nepočítal či kterou osudově podcenil. Zdroje této síly byly podobné, jako tomu bylo před 25 stoletími u Thermopyl. Tato síla způsobila krach doktríny bleskové války. Plán "Barbarossa" ztroskotal a hitlerovské Německo se rázem ocitlo před perspektivou vleklé války. K jejímu vítěznému završení však Německo nemělo ani dostatek vojenské síly, ani materiálních zdrojů a ani morálních sil.
Na scénu opět, tak jako v Řecku, vystoupil, tentokrát nikoliv básník, který by vytvořil epitaf, ale žurnalista Alexandr Jurjevič Krivickij. Ten v článku "O 28 padlých hrdinech" vložil do úst politruka, tedy zástupce velitele pro politickou výchovu, Vasilije Georgijeviče Kločkova, slova: "Велика Россия, а отступать некуда, - позади Москва", V překladu zní: "Rusko je veliké, ale ustupovat není kam, za zády máme Moskvu". Tato slova, údajně pronesená ke skupině vojáků 316. pěší divize Panfilova, byla pak zveřejněna v deníku Rudé armády "Krasnaja zvězda" dne 22. ledna 1942. V článku se vyprávělo o hrdinství panfilovců, kteří 16. listopadu 1941 zastavili, za cenu svých životů, u křižovatky Dubosekovo na Volokolamské dálnici útok německých tanků.
Dnes jistě nemá podstatný význam spekulovat o tom, zda citovaná slova řeckého básníka nebo ruského žurnalisty byla či nebyla pronesena. Podstatným je to, že jak čin řeckých bojovníků v Thermopylách, tak i čin ruských obránců Moskvy, byly projevem obrovské morální síly obránců, kteří bojovali za svou vlast. Tito muži byli motivováni ne honbou za slávou a penězi, ale vztahem k tomu, co představuje onen posvátný pojem "Vlast".
Tak jako čin obránců u Thermopyl dal Řekům pocit morální síly nad dobyvateli v podobě perských útočníků, tak čin panfilovců u Moskvy dal sovětským vojákům sílu k odporu vůči německým útočníkům a stal se jedním z kamínků oné mozaiky, která nakonec způsobila zásadní zlom v průběhu války Německa a Sovětského svazu, ale i přelom v průběhu celé druhé světové války.
Jako přelom ve válce byla bitva o Moskvu hodnocena jak vojenskými i politickými činiteli, včetně německé generality. A to nakonec i dalo důvod k tomu, aby mohl 8. listopadu 2012 prezident Státu Izrael Šimon Perez v Moskvě prohlásit, že "když náš svět zachvátilo, za celou lidskou historii největší, šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby".
Proto si dovoluji svým příspěvkem připomenout bitvu o Moskvu a udělat i jistou paralelu s bitvou u Thermopyl. Mám za to, že je to třeba připomínat i v naší zemi, kromě jiného i proto, že jsou u nás vyznamenáváni, i prezidentem republiky, lidé, kteří pod záminkou boje s komunistickým režimem zrazovali svou vlast. Podle mého soudu jsou činy těchto lidí zrazujících svou vlast v úplném protikladu těm činům, kterých byl svědkem starověk v bitvě u Thermopyl a novověk v bitvě o Moskvu.