Srpen 2012

O MORÁLNÍ SATISFAKCI FRANTIŠKA FAJTLA

26. srpna 2012 v 10:59 | VETERANUS
O MORÁLNÍ SATISFAKCI FRANTIŠKA FAJTLA
Sté výročí narození významného československého letce Františka Fajtla je jistě vhodnou příležitostí vzpomenout tohoto muže. Jeho osud by bylo možné brát jako příklad toho, jak to, co se odehrávalo v Evropě ve dvacátém století, se promítlo do života jedince, kterému osud popřál osvojit si jednu ze zbraní, které zrodilo ono století. Leteckou zbraň.
Této příležitosti se chopil i publicista Miroslav Šiška, s jehož články se může pravideně setkávat čtenář deníku "Právo". V sobotním čísle deníku z 18. srpna 2012 byla věnována Františku Fajtlovi celá stránka.
F. Fajtla jsem osobně znal, byl jsem několik roků jeho nadřízeným v době, kdy pracoval ve Státní letecké inspekci. Pomáhal mi řešit i složité otázky spojené s vyšetřováním velkých leteckých nehod dopravních letadel. Doba téměř pěti roků, kdy se toto vše odehrávalo, mi dala dost možností se s F. Fajtlem poznat nejen po odborné stránce, ale poznat i jiné stránky jeho života, než ty, se kterými se může setkat čtenář jeho několika knih, které napsal. Cítím se oprávněn, ba morálně povinen, vyjádřit se i k jedné myšlence, kterou ve svém článku o F. Fajtlovi napsal Miroslav Šiška. M.Šiška nezůstává nic dlužen současnému klišé, že teprve Listopad 1989 nastolil v této zemi doslova "ráj" spravedlnosti a nejvyšší morálky, a že teprve po tomto datu mohlo se dostat lidem, kteří tak či onak byli "postiženi" předešlým režimem, satisfakce, tedy zadostiučinění, ospravedlnění. Řečeno slovy Julia Cézara, že se jim mohlo dostat ospravedlnění za křivdy na nich spáchané ( to jest býti "de iniuriis satisfacere").
Dovoluji si tvrdit, že v předmětném případě není tvrzení Miroslava Šišky, že se Fajtl "dočkal morální satisfakce až po listopadu 1989", pravdou.
Pro takový pojem, jako je "morální satisfakce" jistě neexistují kvantitativní měřítka. Jistě zde, při zajímáni stanoviska k tomuto fenoménu, sehraje velkou roli i subjektivní faktor, tedy osobní postoj toho, kdo se k věci vyjadřuje. Rozhodujícím by bylo znát, jak se na to dívá sám postižený. Můj názor tedy jistě bude jen názorem subjektivním, i když jej opírám o objektivní skutečnosti. Zcela jisté je to, že František Fajtl utrpěl mnoho škod, především na své duši v dobách, kdy se v této zemi k reálné moci dostali na mnoha místech lidé nehodní, nevzdělaní, mnohdy pomstychtiví, léčící si své komplexy méněcennosti, ochotní svou aktivitou zakrýt své vlastní hříchy. Je však zajímavé, že jsem nikdy u něho nepocítil zahořklost a zcela určitě se u něj neprojevilo prokletí onoho století, totiž vyznávání principu kolektivní viny. Je zajímavé, že s něčím podobným se setkávám i u svého spolužáka, který byl nespravedlivě odsouzen a poslán do uranových dolů a i tam si vytrpěl své. O ničem jiném, než o morální síle takových lidí, to neříká.
František Fajtl mi sám vyprávěl, jak začala jeho rehabilitace v roce 1964. Ta, podle M. Šišky, spočívala v povýšení na plukovníka v záloze a v poskytnutí zaměstnání u Státní letecké inspekce. Na vysvětlení poznamenávám, že ono zaměstnání u SLI v rámci jeho rehabilitace, jsem mu v roce 1965 nabídl já osobně, jako ředitel SLI a člen KSČ. Se mnou byl jednání s ním na Okresním stavebním podniku v Lounech přítomen jeden z mých podřízených L.Ivanyč, jinak též západní letec a člen KSČ.
Pociťoval jsem už při jeho vyprávění, jakým zadostiučiněním, a tedy satisfakcí a ospravedlněním za křivdy na něm spáchané, bylo to, když předseda Rady ministrů SSSR N.S. Chruščov, po vystoupení na tribunu oslav Slovenského národního povstání v srpnu 1964, tuším, že na letišti Sliač, se rozhlédl a první jeho otázka, která směřovala k přítomnému prezidentu ČSSR A. Novotnému, byla: "A gdě Fajtl?" Ptám se, pohlížeje zpět do oné doby: "Nebyla slova a gesto N.S. Chruščova a setkání též s maršálem Krasovským, tedy s jeho velitelem z doby, kdy se bojovalo o přežití též tohoto národa, tou největší morální satisfakcí?" Vždyť se to odehrálo před očima hlavy státu! Myslím si, že byla. Myslím si to přesto, že polistopadová politická garnitura se snaží, ve své, až nebetyčné aroganci, přisvojit si i zásluhy za něco, na čem nemá tu nejmenší zásluhu a přisvojuje si je třeba tím, že "in memoriam" vyznamenává .
Nepopírám, že minulý režim, kdy vedla tuto zemi organizace "zločinná a zavrženíhodná", jak ji pojmenovali domýšlivci devadesátých let dvacátého století, nedělal chyby. Někdy i připouštěl to, co je právem označeno za zločiny. Ale tento režim, jehož jsem byl i já v oněch šedesátých let aktivním činitelem, se dokázal ( i když ne vždy důsledně a do všech důsledků) mužně postavit k těmto chybám, přiznat je, odčiňovat jejich důsledky a podle svých tehdejších možností a v rámci limitů, které mu byly stanoveny, či které si stanovil sám, napravovat křivdy, které byly spáchány na nevinných lidech.
Dovedu si sám představit Františka Fajtla vedle jeho spolubojovníků, kterými byli generálové Lomský, Rytíř, Janko a další, ve funkci třeba velitele letectva či dokonce ministra obrany. Jistě by nejméně na několik hlav převyšoval ministry, kterým tato funkce byla svěřována v době po Listopadu 1989 až do dnešních dnů. Ale jít tak daleko se tehdejší režim neosmělil.
17. prosince 1980 mi F. Fajtl podepisoval ve svém bytě ve Vokovicích svou knihu "Vzpomínky na padlé kamarády". Do mé paměti se nejvýrazněji zapsalo setkání, ke kterému došlo v době (odehrálo se dokonce v pražské tramvaji), kdy v Evropě eskalovala příprava na raketo-jadernou válku rozmisťováním amerických a sovětských raket, včetně sovětských raket na našem území. Tehdy F. Fajtl se mě, se zjevným znepokojením, ptal, co si o tom všem myslím. Z jeho hlasu jsem slyšel obavy z nové války. Ještě příliš silně u něj doznívaly ozvěny války, které se sám aktivně zúčastnil.
V mých očích zůstane František Fajtl českým vlastencem, který do písmene splnil slova vojenské přísahy a pro kterého nebyla prázdnou myšlenka, kterou ve svém románu "Doktor Živago" vyjádřil Boris Pasternak: "Pořádný chlap musí zatnout zuby a sdílet osud své země."
František Fajtl byl mužem, který sdílel osud své země v době, kdy tato byla ve válce s nacistickým Německem, v době, kdy se utkával s nepřítelem v nebi Francie, Belgie, Anglie, Ukrajiny, Polska, Slovenska, i Moravy. A který zatnul zuby a sebral u sebe sílu sdílet osud své země i v době, kdy se někteří její představitelé (nikoliv celá jeho země!) k němu obrátili zády a bezdůvodně jej diskriminovali a trestali.

NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU, iii.ČÁST

19. srpna 2012 v 15:11 | VETERANUS
Následuje III.část článku Neznámý rok 1937 v Sovětském svazu

Vypadá to tedy tak, že rozhodnutí Malenkova, která jste vzpomněl, jsou nerealizovaným snažením Stalina?
Je mnoho důvodů k takovým uvahám.
Byla to odpověď, tedy revanš ze strany tehdejší nomenklatury?
Samozřejmě. Když hodnotíme ona léta, lze tvrdit, že se Stalin snažil vytvořit mocnou ekonomiku. Dosáhl toho. A stali jsme se jednou ze supervelmocí. Došlo k tomu až po jeho smrti, avšak základy položil on.
Snažil se omezit moc byrokratů, pokoušel se učit lid demokracii, aby tato, třeba až v pozdějších generací, se dostala do jeho krve a těla. Vše to odhodil Chruščov. A později i Brežněv, jestliže budeme soudit byť jen podle toho, v jakém článku Ústavy je vzpomenuta strana. Důsledkem toho bylo to, že se do jednoho celku slil stranický a státní aparát s morálkou partokracie: vládnout, ale za nic neodpovídat. Vzpomeňte si, že ve filmu "Volha-Volha" říká Byvalov vorařovi: "Já budu volat a ty budeš odpovídat". Proto tento systém tak brzo jakoby zkrachoval, ačkoliv ve skutečnosti nejen že se zachoval, ale stonásobně zesílil. Dříve existovaly jakési kontrolní mechanizmy. Dejme tomu, že něco nebylo někde tam, kde jsi žil, takové jako by mělo být, mohl sis stěžovat na okruhový výbor a tam reagovali. Existoval Výbor státní kontroly. To byl prostředek ke kontrole nad byrokraty.
V důsledku kontrarevoluce let 1991-1993 se byrokraté zbavili jakékoliv kontroly nad sebou, zbavili se uzdy. Nyní máme systém, který dozrává z minulosti: vzpomeňme jen děl Puškina, Gogola, Suchého-Kobylina, Saltykova-Ščedrina…Pokoušeli se systém zlomit, ale ten se zachoval a rozkvetl do plného květu.
Říkáte "pokoušeli se zlomit". Máte tím na mysli roky 1934,1935 nebo 1937:?
Roky 1937 a 1938 jsou lety odporu vůči partokracii. Podařilo se. Boj s ní vedl Státní výbor obrany též v roce 1941. Podařilo se na to na dobu války. V roce 1944 ale následoval úplný nezdar, který se opakoval v roce 1953. Jak se všem zdálo, tak se to podařilo Jelcinovi…
Nechápu! Byl Jelcin pro nás, pro naši zemi plusem či minusem?
Pod záminkou rozrušení byrokratického systému zničil všechny způsoby kontroly nad byrokraty. Tito se stali absolutně nekontrolovatelnými. Jasným vyjádřením toho je náš systém moci. V něm úředníci, kteří mají v parlamentu převahu byť jednoho hlasu, mohou prosazovat libovolné zákony ke svému prospěchu.
A máme-li se vrátit k roku 1937, pak by čtenářům bylo dobré připomenout toto: na každého uvězněného byla nejméně dvě udání. Tak to bylo.
Udávat, či neudávat- to je osobní volba. Ale odsuzovat- to je něco zcela jiného.

NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU, II.ČÁST

19. srpna 2012 v 15:09 | VETERANUS
Následuje II. část článku Neznámý rok 1937 v Sovětském svazu

Vytvářel se inženýrský stav, mnohé se měnilo, bylo obtížné ukrývat šídlo v pytli.
Místní straničtí vůdci se báli alternativních voleb, když by se vedle nich objevil jeden - dva kandidáti. A nezískat mandát poslance Nejvyššího Sovětu, mohlo znamenat, že v Moskvě, na Kádrové správě ÚVVKS(b), řeknou: "Soudruhu, lidé tě nepodpořili. Hledej si proto práci, na kterou budeš stačit, nebo se jdi učit". Stalin v těch letech nejedenkrát říkal, proč si člověk, který se dostal na vysokou funkci, myslí, že všechno zná. Ačkoliv ve skutečnosti nezná nic. To byla přímá narážka, partokraté zpozorněli.
A semkli se, jako jakákoliv jiná korporace, a přinutili Stalina, že se v roce 1937 vzdal myšlenky alternativních voleb a tím jej, ve skutečnosti, diskreditovali.
V únoru 1938 byl na řádném plénu ÚV učiněn pokus zastavit represe. Vystoupil Malenkov, který v té době byl náčelníkem Správy kádrů ÚV, a otevřeně kritizoval ty, kteří se zvlášť protivili.
Obrátil se k Postyševovi (tem předtím pracoval na Ukrajině, v tomto okamžiku byl prvním tajemníkem Kujbyševského oblastního výboru) a zeptal se jej: "Už jste zavřel ve své oblasti celý sovětský, komsomolský, stranický aparát, jak dlouho ještě to potrvá?" Postyšev odpověděl: "Zavíral jsem, zavírám a budu zavírat. Je to moje povinnost". Malenkov se obrací na Bigorova, prvního tajemníka Azerbajdžanu: "Jak můžete podepisovat dokumenty na zastřelení a na uvěznění, ve kterých nejsou ani jména, jen počty těch, které je třeba zavřít nebo popravit?" Ten mlčel.
Stalin musel rychle odvolat Ježova, jehož rukama byly prováděny nezastavitelné represe.
Tehdy se říkalo: rukavice Ježova. Podívejme se tedy, jakým on byl!
Povolali z Tbilisi Beriju, který byl tehdy právě zvolen tajemníkem Zakavkazského krajského výboru strany a jmenovali jej náčelníkem Hlavní správy státní bezpečnosti- to byla trestající složka NKVD. Ale Berija se s Ježovem nedokázal vypořádat. Koncem listopadu 1938 byl Ježov povolán ke Stalinovi. V kanceláři byli přítomni Vorošilov Molotov. Jak lze soudit, nestačila jedna hodina na to, aby Ježova donutili opustit funkci.
Podařilo se mi najít varianty jeho "abdikace". Je napsána na různých papírech. Jeden papír, to je obyčejný bílý list. Druhý je linkovaný papír, třetí čtverečkovaný… Dávali mu to, co bylo po ruce, jen proto, aby to bylo dokumentováno. Zpočátku byl Ježov ochoten se vzdát všeho, kromě funkce lidového komisaře. K tomu rozhodnutí ale nedošlo. Na funkci byl jmenován Berija.
Krátce na to, opustilo lágry více než milion osob. Vzpomeňme jen historii Rokossovského. Takových bylo mnoho. V těch oblastech, kde byly ty nejodpornější represe, byli uvězněni příslušníci NKVD, kteří falšovali spisy, byli souzeni ve veřejných soudech. Informace byly zveřejňovány v místním tisku. Něco takového už ale nebylo v době, kdy se rehabilitace prováděly za Chruščova. Současně prováděl Berija čistku v NKVD. Můžete si vzít k ruce jakýkoliv zpravodaj o kádrech, bylo jich vydáno několik. V NKVD tvořili horní i střední úroveň řízení většinou pologramotní Židé. Většina z nich byla poslána na onen svět nebo do táborů. Na jejich místa pak brali lidi buď s vysokoškolským vzděláním, nebo i s neukončeným, z třetích nebo čtvrtých ročníků. Převážně to byli Rusové. Tehdy i došlo k ostrému poklesu počtu osob, které byly odsuzovány do vězení.
Došlo jen k poklesu, k přerušení však nedošlo.
Jestliže hovoříme o článku 58, nesmíme zapomínat na jednu věc. Mé kolegyni, doktorce historie Galině Michajlovně Ivanovové se podařil jeden objev, který je zajímavým z hlediska pochopení té doby. Před válkou i po ní profesionální zločinci podle jejich pravidel nesměli pracovat a také nepracovali. Avšak do táborů každého půlroku přijížděl výjezdní soud. Ten zjišťoval, zda nejsou porušována pravidla režimu vězňů. Ti, kdo odmítali pracovat, byli souzeni pro sabotáž. A na sabotáž se rovněž vztahoval onen článek 58. Proto je třeba vidět, že pod tento článek spadali nejen "Stalinově skupině" političtí nepřátelé, nebo ti, kteří k ní byli počítáni, ale i zločinci odmítající pracovat. Samozřejmě, že i skuteční špioni, diverzanti, a i těch nebylo málo.
Musím také poznamenat, že proběhl v květnu 1937 proces o tak zvaném spiknutí v NKO, tedy v Lidovém komisariátu obrany.
Přetrvává představa, že skoro celý velitelský sbor armády a námořnictva byl vystaven represím. Badatel O.F. Suvenirov vydal knihu s údaji o vojácích (do posledního jedince), kteří byl uvězněni v letech 1935-1939: jsou tam uvedena: příjmení, jméno, otčestvo, datum narození, hodnost, funkce, kdy uvězněn, rozsudek. Je to tlustá kniha. Z ní vyplývá, že 75% těch, kdo byl vystaven represím v resortu komisariátu obrany, že to byli komisaři, vojenští právníci, vojenští intendanti, vojenští lékaři, vojenští inženýři. Je tedy legendou i to, že bylo zničeno celé velení armády.
Říká se, jak by to bylo vypadalo, kdyby byli zůstali na živu Tuchačevskij, Jakir a další. Položím otázku: "Jaké bitvy s cizími armádami vyhráli tito naši maršálové a generálové?"
Prohráli polskou kampaň.
Ano, to je vše! Nikde jinde nebojovali. Při tom je známo, že jakákoliv občanská válka se velice liší od války mezi státy.
V "kauze NKO" se nalézá zajímavý detail. Když přednášel Stalin na Vojenské radě doklad "O vojensko-politickém spiknutí", pak se soustředil na tom, že toto spiknutí bylo vyvrcholením případu, který v roce 1935 obdržel název "Klubko" (Клубок).
Mám za to, že ne všichni vědí, co to představuje.
Koncem roku 1934 poslal Svanidze, Stalinův švagr, bratr jeho první ženy, jenž pracoval ve finanční sféře, Stalinovi dopis, ve kterém upozornil na to, že existuje spiknutí proti "Stalinově centristické skupině". Kdo tvořil tuto skupinu? Byl tam samotný Stalin, pak Molotov-předseda vlády, Ordžonikidze- ten řídil výstavbu těžkého průmyslu, Vorošilov-lidový komisař obrany, Litvinov-lidový komisař zahraničních věcí, který realizoval aktivní politiku sbližování se západními demokraciemi, Vyšinskij- od roku 1935 prokurátor SSSR, tedy člověk, který vrátil do Leningradu všechny osoby, které odtud byly vysídleny po vraždě Kirova, člověk, který osvobodil kolem 800 tisíc rolníků, kteří strádali z důvodů tak zvaných "třech klásků". Do této skupiny také patřil Ždanov, ten nahradil Kirova v Leningradě a dva, velice důležití muži z aparátu ÚV: Stěcký, který vedl Oddělení agitace a propagandy a Jakovlev (Epštejn), tvůrce nejmasovějších tiskovin "Rolnické noviny" («Крестьянская газета») a "Chudina" ( «Беднота»), talentovaný novinář. Oba byli členy komise pro tvorbu Ústavy, Jakovlev byl autorem volebního zákona.
Po vzpomínaném plénu z roku 1937, na kterém partokraté podpořili volební zákon jen formálně, byl Stěckij a Jakovlev uvězněni a zastřeleni. Na tyto se dnes nevzpomíná, ale nad Tuchačevským, Uborevičem, Jakirem a dalšími se roní slzy.
Vypadá to tedy tak, že Stalin by vynucen tyto dva obětovat.
Ano, vypadá to tak. Probíhal zuřivý zápas. Pro všechny je hrdinou Bucharin. Když však jeho pozvali na ÚV k vážnému rozhovoru, začal tím, že předložil spis svých žáků. Tím je přinášel jako oběť. Znamená to jediné: jakmile pocítil, že to s ním nevypadá dobře, pospíšil si, aby místo sebe odevzdal jiné.
Slyšel jsem takovou definici: rok 1937 byl rokem odplaty směřující vůči leninské gardě, a roky 1934 a 1935 byly k tomu přípravou.
Tak může mluvit básník, která uvažuje v obrazech. Je to však jednodušší. Dokonce po vítězství Říjnové revoluce nepřemýšlel Lenin, Trocký, Zinovjev a mnozí další o tom, že socialismus může zvítězit v zaostalém Rusku. S nadějemi se dívali na průmyslově rozvinuté Spojené státy, Německo, Velkou Británii, Francii. Carské Rusko, co se týče průmyslového rozvoje, bylo až za maličkou Belgií. Na to se zapomíná. Jaké prý bývalo Rusko! Ale v První světové válce jsme zbraně kupovali u Angličanů, Francouzů, Japonců, Američanů.
Bolševické vedení se spoléhalo ( o tom velice jasně psal Zinovjev v "Pravdě") pouze na revoluci v Německu. Jestliže prý se Rusko spojí s Německem, pak bude možné budovat socialismus.
Avšak ještě v létě 1935 psal Stalin Zinovjevovi: "Jestliže na komunistickou stranu Německa spadne moc s nebe, tato nebude schopna ji udržet." Stalin byl jediným člověkem ve vedení, který nevěřil ve světovou revoluci. Byl přesvědčen, že naší hlavní nadějí je samotné Sovětské Rusko.
Co následovalo? K revoluci v Německu nedošlo. V naší zemi byl zahájen NEP. Za několik měsíců celá země zasténala. Podniky byly zavírány, objevily se miliony nezaměstnaných, ti dělníci, kteří si udrželi práci, dostávali 10-20 procent toho, co před revolucí, rolníci, místo odevzdávání daní v potravinách, museli platit potravinové daně, ale tyto daně byla takové, že je rolníci nebyli schopni platit. Sílil banditismus: politický, zločinný. Dochází k něčemu, až dosud nevídanému, k ekonomickému banditismu: chudáci, aby mohli zaplatit daně a uživit rodinu, přepadají vlaky. Bandy vznikají dokonce mezi studenty. Aby se mohli učit a neumřeli hladem, potřebují peníze. Dostávají se k nim tak, že zabíjejí nepmany. Ano, do takové situace se vyvinul NEP. Rozvracel stranické a sovětské kádry. Všude panovalo úplatkářství. Předseda selského sovětu, milicionář, ti všichni berou za jakoukoliv službu peníze. Ředitelé závodů opravují své byty na účet svého závodu, kupují si na účet závodu přepych. Tak to pokračovalo od roku 1921 do roku 1928.
Trocký a jeho pravá ruka v ekonomice Preobraženskij si vymysleli, že přenesou revoluční plamen do Asie, a budou připravovat k tomu kádry v našich východních republikách tak, že se tam urychleně postaví fabriky, aby tam byl "vypěstován" k tomu potřebný proletariát.
Stalin navrhl jinou variantu: výstavbu socialismu v jedné, samostatné zemi. Při tom neřekl ani jedenkrát, kdy bude socialismus vybudován. Řekl: "vybudován" a po několika letech upřesnil: je třeba během deseti let vybudovat průmysl. Těžký průmysl. Jinak budeme zničeni. To prohlásil v únoru 1931. Zmýlil se jen nepatrně. Po 10ti letech a 4 měsících byl SSSR napaden Německem.
Zásadními rozdíly byly rozdíly v názorech Stalinovy skupiny a skupiny skalních bolševiků. Není důležité, jestli byli levičáky, jako Trocký a Zinovjev, nebo pravičáci jako Rykov a Bucharin. Všichni spoléhali na revoluci v Evropě… Podstata tedy není v odplatě za něco a vůči někomu, ale v ostrém zápase o stanovení kurzu, kterým se má ubírat vývoj země.
Chcete říci, že období, které je v mnoha očích dobou stalinských represí, bylo obdobím, kdy se z mnohých příčin nepodařilo realizovat pokus o vytvoření demokracie?
Nová Ústava měla k tomu vést. Stalin chápal, že pro člověka té doby je demokracie něco nedosažitelného. Nelze od žáčka první třídy chtít, aby znal vyšší matematiku. Ústava roku 1936- to byly šatičky pro dospívání. Podívejme se třeba na vesnici. Je tam uliční výbor, obyvatelé 10-20 domů si volí někoho, kdo bude odpovídat za stav ulice. Sami si jej vybírají. Nikdo jim nepřikazuje. Za tím následuje snaha naučit se nebýt lhostejným k tomu, co se děje za tvým plotem, jaký je tam pořádek. A tak dále, a tak dále…Lidé byli podvědomě vtahováni do samosprávy. Právě tím byla za sovětské vlády postupně likvidována tvrdá vertikála moci.
Paradoxem je to, že jsme se toho všeho zbavili v průběhu pseudodemokratických reforem počátku 90.tých let. Je třeba si uvědomit: zbavili jsme se základů demokracie. Dnes se hlásá: vracíme se k volbě těch, kdo jsou v čele administrací, měst, k volbám ve vládnoucí straně…Toto všechno však,to všechno u nás už bylo.
Když Stalin začínal politické reformy v roce 1935, pronesl tuto důležitou myšlenku: "Musíme osvobodit stranu od hospodářské činnosti". Okamžitě však dodal, že se tak nestane rychle. Hovořil o tom i Malenkov na XVIII. stranické konferenci v únoru roku 1941. Pak tady byl ještě únor 1944. Před plénem, které bylo jediným plénem v době války, se uskutečnilo jednání Politbyra. Byl posouzen návrh usnesení. Ten podepsali Stalin, Malenkov, Molotov. V tomto návrhu, mám-li pětistránkový text krátce objasnit, se říkalo: stranické výbory krajů, oblastí, okruhů, měst si ke své práci přibírají ty nejchytřejší a nejtalentovanější, ale to nepřináší žádný užitek. Svými nařízeními zasahují do všech oblastí života. Jestli však není dosaženo toho, co chtěli, pak nesou odpovědnost sovětské orgány jako vykonavatelé. Je třeba omezit činnost stranických výborů pouze na práci agitační a propagační, na účast ve výběru kádrů. Vše ostatní je věcí sovětských orgánů. Politbyro však tento návrh zamítlo, ačkoliv v něm spočíval smysl reformy strany.
Ještě předtím, v roce 1937, pronesl Stalin při posuzování volebního zákona, tuto větu: "Ať už je to štěstím nebo neštěstím, máme jen jednu stranu". Je očividné, že se opakovaně vracel k myšlence, že je třeba vyjmout státní orgány z každodenní kontroly stranou. A jestli se toto podaří, pak vytvořit pro existující stranu konkurenci. Stalin však zemřel, aniž toho dosáhl.
Mimochodem, v souvislosti s jeho smrtí se obyčejně soustřeďuje pozornost na takovou událost, jakou bylo uvěznění a zastřelení Beriji. Je to to nejvýznamnější?
Po smrti Stalina zrušil Malenkov, jako předseda vlády SSSR a Stalinův nejbližší spolupracovník, všechny výsady stranické nomenklatury. Na příklad to byly měsíční peněžní odměny ("obálky"), jejichž výše byla dvakrát, třikrát, někdy i pětkrát větší než plat. Dokonce tyto odměny nebyly brány ani v úvahu při výpočtu stranických příspěvků. Zrušena byla Léčebně-sanitární správa, byla zrušena sanatoria, odebrána osobní auta. Plat spolupracovníků státních orgánů byl zvýšen 2-3krát. Straničtí pracovníci podle všeobecně akceptované stupnice hodnot se stali mnohem níže hodnocenými než pracovníci státního aparátu.
Útok na práva pracovníků stranické nomenklatury, jež byla skryta před nežádoucími zraky, však trval pouhé tři měsíce. Stranické kádry se spojily, začaly si stěžovat tajemníkovi ÚV Chruščovovi na "potlačovaní" svých práv. Žádali, aby alespoň něco z toho, co nemají jiní, bylo zachováno.
Chruščov dosáhl toho, že tato rozhodnutí Malenkova byla zrušena, všechny "ztráty" nomenklatury byly s přídavkem vráceny. A Chruščov byl na zářijovém plénu ÚV jednohlasně zvolen prvním tajemníkem. Ačkoliv na plénu v březnu bylo rozhodnuto tuto funkci zrušit. Mělo se přejít ke kolektivnímu vedení.
Malenkova brzy poslali na práci za Ural. A započalo- jestli lze vůbec hovořit o systému vnitřní výstavby moci- nekrvavé, kompromisnické období, kdy stranická nomenklatura se přesouvala sem a tam ze sovětských do stranických orgánů a naopak a stávala se tak samoregulovatelnou. Výsledkem byla stagnace, degradace moci, což nakonec dospělo až k událostem let 1991a 1993.

NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU, I.ČÁST

19. srpna 2012 v 15:05 | VETERANUS
V následujícím článku uvádím vlastní překlad článku, který byl uveřejněn na této stránce:http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/neizvestnyj_37-j_778.htm.
Článek jsem nazval NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU. Představuje v podstatě rozhovor, který s doktorem historie Jurijem Nikolajevičem Žukovem vedl pozorovatel "Litěraturnoj gazety" Vladimír Suchomlinov.
J. N. Žukov se narodil 22.ledna 1938. Je to sovětský ruský historik, doktor historie, hlavní vědecký spolupracovník Institutu ruské historie Ruské akademie věd. Je absolventem Historicko-archivářského institutu, pracoval jako novinář v tiskové agentuře "Novosti". V roce 1976 obhájil kandidátskou, v roce 1992 pak doktorskou, disertační práci, řídil zpracování encyklopedií "Moskva", "Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR". Je autorem šesti monografií, stovky vědeckých článků z historie SSSR období let 1917-1954. Je znám svými vědeckými a vědecko-publicistickými pracemi o Stalinovi a o "stalinské epoše".
Slova Suchomlinova jsou uváděna kurzivou.
Letošní rok je obarven smutnou barvou- uplynulo 75 roků od doby, kdy se spousta našich občanů dostala do mlýnice "masových stalinských represí". Stovky tisíc lidí v letech 1937-1938 byly zbaveny života jako "nepřátelé lidu". Množství materiálů v tisku, v TV, na Internetu je věnováno tomuto tématu. Mnozí nepochybují o tom, že se tak stalo proto, že byl v čele SSSR diktátor Josef Stalin, který jednal tak proto, aby si upevnil svou osobní moc a vypořádal se se svými konkurenty.
Uvádějí se určité číselné údaje, je vzpomínáno osudů konkrétních lidí, často se však nebere do úvahy to, za jaké situace k těmto represím docházelo, co jim předcházelo, jaké procesy uvnitř země a mimo ni ovlivňovaly průběh událostí. Jsou postaveny opravdu všechny tečky nad "i"? Nakolik jsou sporné důvody, které se zdají být nespornými?
Brát do úvahy různé faktory, odhalit pozadí událostí v celé jejich nahotě, to vše neznamená ospravedlňovat to, co je neospravedlnitelné. Nikdy však není pozdě dobrat se pravdy, upřesnit hodnocení, vyvodit správné závěry. Takový přístup odpovídá historii země, historii magické, protikladné, ale současně velké. Dokážeme vidět její velikost nebo v ní nalézáme převážně jen stránky, za které se musíme stydět? Jsme dobrými studenty?
Je tomu už víc než třicet let, kdy jsem, jako mladý žurnalista, besedoval se starým zkušebním letcem, Hrdinou Sovětského svazu, o roce 1937. Ptal jsem se jej, kde on tehdy byl. Byl jsem mladý chlapec, řekl mi, žil jsem na vesnici u Kijeva. Do vesnice se vrátily písně, zmizel hlad. "Hodně jsme pili a radovali se ze života". Vy jste my na mou otázku, když jsem se ptal, jak lidé prožívali druhou polovinu třicátých let, řekl po telefonu. "S radostí!" Nemá to cosi společného…
To je normální! My dosud žijeme, celá země žije - v historii, do určité míry mytologizované. Významné události jsou často zatlačovány do pozadí, masírují se buď do očí bijící fakta, nebo ta, která jsou výhodná pro politickou moc. Obraz historie je však třeba vidět ve všech barvách. Jen se podívejte, co je dnes hlavním předmětem kritiky u hlavní opozice, ano i u všech lidí. Je to úředník-byrokrat. Už to není ani komunista, ani bolševik. Avšak všichni, ať na levici či na pravici, včetně těch, kteří sedí v Kremlu, jsou zajedno v tom, že největším neštěstím pro zemi je tento byrokrat. Při tom, když v letech 1937-1938 začali posílat do vězení byrokraty, a úder směřoval v první řadě na ně…
Téměř 500 tisíc byrokratů všech úrovní (především pak straníků) bylo odvoláno z funkcí a potrestáno.
Ano, ano.. Všichni se zaradovali. Spojovali si dohromady dvě věci. A to: nájezd na byrokraty a zveřejněnou Ústavu z roku 1936. Ta byla nazvána stalinskou. Měl jsem v archivech v rukách koncepty ústavy a viděl jsem na vlastní oči, že několik těch nejdůležitějších článků bylo napsáno vlastní rukou Stalina. Lidé dostali Základní zákon a informace o tom, že jsou odvolávání a posíláni do vězení ti, kteří stáli nad nimi a kteří se nad nimi vyvyšovali. A lidé začali zpívat.
Předešlá Ústava (zpracovaná v roce 1923) měla dvě části. V preambuli se psalo, že svět je rozdělen na dva nepřátelské tábory - na tábor socialismu a tábor imperialismu. Tyto tábory se nutně střetnou a jasné je, kdo zvítězí. Vznikne Všesvětový svaz sovětských socialistických republik. Hlavní část ústavy pak byla psána rovněž v duchu let 1917-1918. Podle zákona značná část obyvatelstva (každoročně se tato část měnila) se dostávala na seznam tak zvaných "lišenců". To byli lidé zbavení občanských práv, především práva volebního. Byli to lidé, rozlišovaní v první řadě podle sociálního původu- byly to děti statkářů, četníků, rodových aristokratů. Kromě toho to byli "nepmani", kulaci…
V nové Ústavě nebylo ani náznaku na to, že svět je rozdělen do dvou nepřátelských táborů. Za druhé tam strana byla vzpomenuta jen v článku 126. Bylo to v 10. hlavě, kde se hovořilo o právech a povinnostech občanů. V té části se hovořilo o tom, že občané mají právo vytvářet společenské organizace, jejichž jádro může v nich, nebo ve většině z nich, tvořit také společenská organizace - komunistická strana. To byl článek 126. Připomeňme si brežněvovskou Ústavu...
Šestý článek.
Ano. A ještě dále. Systém voleb. Až do té doby někteří měli, jiní neměli, právo volit a být voleni. Existovala nerovnost. Hlas dělníka se rovnal třem hlasům rolníka: formálně, čistě formálně, byla tak realizována diktatura proletariátu. To se rušilo. Samotné volby. Podle Ústavy z roku 1923 byly třístupňové (to znesnadňovalo svobodu volby) a bez alternativ.
Co však bylo zakotveno v Ústavě z roku 1936 a co stanovil volební zákon z roku 1937?
Především: Nepočítalo se se žádnými "líšenci". S výjimkou těch, kteří tohoto práva byli zbaveni na základě rozhodnutí soudu. Bylo zavedeno všeobecné volební právo. Přímé hlasování. Každý hlasoval pro konkrétního kandidáta do Nejvyššího Sovětu. Stalin i Molotov tento orgán otevřeně nazývali parlamentem. Volby měly být tajné, alternativní. Zákon určoval, že na každé místo musí být navrženi minimálně 2-3 kandidáti. Toto ustanovení bylo právě tím ustanovením, které vedlo k tomu, co lidé pak nazvali "ježovčinou" a co je dnes nesprávně nazýváno masovými represemi.
Proč najednou říkáte "nesprávně"?
Slovo " represe" znamená "útisk, útlak, trest". Trest je použitelný nejen vůči politickým soupeřům, ale předpokládá též to, že člověk může být odsouzen a potrestán za vraždu, násilí, banditizmus, loupež, úplatek, rabování. Dnes je pojem "represe" používán jen proto, aby pod společného jmenovatele byli zahrnuti všichni uvěznění, včetně zločinců, vlasovců, včetně těch, kteří v době války sloužili v útvarech SS, včetně banderovců…. Všechny je třeba dát na jednu hromadu. Někoho jsi zabil, znásilnil a jsi odsouzen-jsi tedy rovněž oběť represí, jsi rovněž oběť stalinského teroru. Je to velice dovedný tah.
Jsou na světě číselné údaje, které zveřejnili Solženicyn, Razgon, Antonov-Ovsejenko. Poslední ve své knize "Portrét tyrana" píše, že počet těch, kteří byli vystaveni represím, představoval jen v letech 1935 až 1940 téměř 19 milionů lidí.
Pokud vím, tak reálné počty jsou zcela jiné. I když jsou obrovské. K nejvyššímu trestu bylo odsouzeno kolem 800 tisíc lidí.
Ano, tolik, ale od roku 1921 do roku 1953. Z tohoto počtu v letech 1937-1938 to bylo 681.692 osob.
To však stejně představuje velké město našich spoluobčanů, kteří byli popraveni. Včetně těch, kteří se ničím neprovinili.
Solženicyn uváděl zcela fantastická čísla. On měl za to, že za všechny roky sovětské moci bylo vystaveno represím 110 milionů lidí. Západní sovětologové operovali v době studené války s cifrou 50-60 milionů. Když začala "pěrestrojka", tak tuto cifru ještě snížili na 20 milionů. V našem institutu pracuje doktor historických věd Viktor Nikolajevič Zemskov. Jako člen nevelké skupiny prověřoval po dobu několika let znovu v archivech to, jaká byla skutečná čísla těch, kteří byl vystaveni represím. Konkrétně pak těch, kteří byli postiženi podle článku číslo 58. Dospěl ke konkrétním cifrám. Když byla zveřejněny, tak se na Západě strhl pokřik. Bylo jim řečeno: prosím, tady máte k dispozici archivy. Přijeli, prověřili a nakonec byli nuceni souhlasit. Tak se mají věci. Tak tedy konkrétně!
Rok 1935: podle článku 58 bylo uvězněno a odsouzeno 267 tisíc, z nich k nejvyššímu trestu (tj. k trestu smrti) bylo odsouzeno 1229 osob. V roce 1936 to bylo 274 tisíc a k trestu smrti odsouzeno 1118 osob. Pak následovalo vyšplouchnutí. V roce 1937 uvěznili a odsoudili podle článku 58 více než 790 tisíc a popraveno bylo 353 tisíce. V roce 1938 bylo odsouzeno více než 554 tisíce a popraveno více než 328 tisíc. Pak následoval pokles. V roce 1939 bylo odsouzeno okolo 64 tisíc a popraveno 2552 osob, v roce 1940 kolem 72 tisíc a popraveno 1949 osob.
Celkem za období mezi lety 1921 a 1953 bylo odsouzeno 4,060.306 osob, z nich do vězení a do táborů posláno 2,634.397 osob. Zbývá tedy pochopit, proč se ta stalo. A proč právě v letech 1937-1938 došlo k tak hrozným věcem?
Ano, toto "proč" vzrušuje stále.
Pro začátek: kdo je vinen? Říká se: Stalin. Ano, jako člověk, který stál v čele země, nese hlavní odpovědnost. Jak vše ale probíhalo?
Červen roku 1937. Má se konat sjezd Sovětů. Předtím proběhlo plénum strany, kde byl posouzen volební zákon. Už předtím však přicházejí od prvních tajemníků oblastních výborů, krajských výborů, ústředních výborů svazových republik pravidelně telegramy, které obsahují prosby o souhlas s uvězněním inženýrů, ředitelů závodů.
Stalin pokaždé odpovídal krátce a kategoricky: nesouhlasím Po plénu však souhlasil. S čím souhlasil? Souhlasil s tím, co dnešní naši "demokraté" pečlivě zapomínají.
Krátce po plénu, které podpořilo nový volební zákon s alternativními kandidáty, hrnuly se do Moskvy šifrované telegramy. Tajemníci oblastních výborů, krajských výborů, svazových republik prosili o schválení tak zvaných limitů. Tyto limity představovaly počty těch, které bylo možno uvěznit, popravit nebo odeslat do míst vzdálených. Nejhorlivějším mezi všemi byla "oběť stalinského režimu" Ajche: byl tehdy prvním tajemníkem Západosibiřského krajského výboru strany. Požadoval právo zastřelit 10800 osob. Na druhém místě byl Chruščov, který stál v čele Moskevského oblastního výboru. Ten požadoval souhlas k zastřelení "jen" 8500 osob. Na třetím místě byl první tajemník Azovsko-černomořského krajského výboru (dnes je to Don a Severní Kavkaz) Jevdokimov. Ten požadoval souhlas se zastřelením 6644 osob a s odesláním 7 tisíc osob do tábora. Telegramy s krvežíznivými žádostmi posílali i další tajemníci. Ty však obsahovaly jen skromnější čísla: půldruhého tisíce, dva tisíce…
Po půl roce, kdy se Chruščov stal prvním tajemníkem ústředního výboru Ukrajiny, obsahovala jedna z jeho prvních depeší do Moskvy žádost o souhlas se zastřelením 20000 osob. A při tom už tam první řada represí proběhla.
V čem spočívala motivace těchto požadavků?
V jediné věci: psali, že NKVD právě odhalilo ozbrojenou spikleneckou organizaci, která připravuje povstání. Uskutečnit v takové situaci alternativní volby prý nelze. A to ne do té doby, dokud nebudou likvidovány tyto, domnělé, spiklenecké organizace.
Zajímavé je i to, co se dělo na samotném plénu při projednávání zákona o volbách. Nikdo nevystupoval otevřeně, ale z nějakých důvodů téměř všichni "krvežízniví" se odebírali jeden za druhým ke Stalinovi v předvečer pléna do jeho kabinetu…Po jednom, ve dvou, ve třech…Po těchto návštěvách Stalin kapituloval.
Proč se tak stalo? Lze to pochopit. V této době si uvědomil, že ministr vnitra Ježov, se mu prakticky nepodřizuje.
Tomu nelze uvěřit!
Pročpak ne? Jakožto bývalý tajemník oblastního výboru, byl Ježov zajedno s ostatními.
To znamenalo jediné: jestliže jim Stalin odepře podporu, pak vystoupí na tribunu někdo z členů ÚV a řekne: "Drazí soudruzi! Stalin svou veškerou poslední činností prokazuje, že je revizionistou, oportunistou, že zrazuje věc Října, Leninovu závěť, že zradil naši Revoluci". A uvedli by ne jeden, ale desítky příkladů.
To znamená, že se Stalin buď zachoval zbaběle a bál se ztráty své moci, nebo prostě hrál svou hru. Jak to lze objasnit? Avšak já jsem vás přerušil…
Podívejme se na příklady. Rok 1934, září, SSSR vstupuje do Ligy národů, která byla naší propagandou charakterizována jako nástroj imperialismu. V květnu 1935 je pak podepsána smlouva s Francií a s Československem o společné obraně v případě německé agrese.
V lednu 1935 se objevují zprávy o přepracovávání Ústavy. A brzo tedy se už "skupina soudruhů" dovídá, jaké změny jsou na obzoru.
V červenci 1935 se odehrává Sedmý, poslední, kongres Kominterny, kde jeho vedoucí Georgij Dimitrov prohlašuje, že od nynějška se musí komunisté, jestliže se chtějí dostat k moci, o to snažit ne cestou revoluce, ale demokratickou cestou. Ve volbách. Navrhuje, aby byly vytvářeny Lidové fronty: komunisté společně se socialisty, s demokraty. A takový obrat byl z hlediska skalních bolševiků zradou. Komunisté podle nich jdou cestou dohovoru s nepřáteli komunismu, se sociálními demokraty.
Ruší se tvrdé schéma: komunismus versus imperialismus.
Ano, je to tak. Pokračujme. Rok 1936. Ze scény Kamenného divadla Tajrova je stažena komická opera Borodina "Bohatýři" v novém libretu Děmjana Bědného. Je publikováno usnesení o příčinách tohoto kroku. Vysvětluje se, že prý Bědnyj urážlivým způsobem charakterizoval hrdiny starého ruského eposu a očernil kladné stránky naší historie - příchod křesťanství do Ruska. A byl zde ještě konkurz na učebnici historie, na kterou bylo v roce 1917 zapomenuto, došlo o obnově historických fakult, které byly uzavřeny v roce 1918. V roce 1934 bylo zřízeno vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. A to navzdory mínění ultralevých. O rok později jsou znovu vytvářeny kozácké oddíly… To není zdaleka vše. Rusko je vraceno do Ruska…
Koncem roku 1935 poskytl Stalin interview americkému žurnalistovi Howardovi. Řekl mu, že brzy budeme mít novou Ústavu, bude nový systém voleb a že dojde k zuřivé bitvě mezi kandidáty, protože je bude navrhovat nejen strana, ale jakákoliv společenská organizace, dokonce jen skupina lidí.
Najednou došlo k diskuzím mezi členy ÚV: co to znamená, to i popové budou moci navrhovat kandidáty? Odpovídá se jim: a proč ne? I kulaci? Nikoliv kulaci, ale lid, tak se to vysvětluje. Vše to polekalo partokracii.
Má poznámka. Slovo partokracie je pojem, který vyjadřuje faktické řízení země, jež uskutečňují vrcholné orgány stranického aparátu; zahrnuje stranické pracovníky, kteří mají v rukách reálnou moc. V nejširším smyslu slova je to takový systém, kdy celý politický systém země spočívá na politických stranách, bez kterých nemůže existovat.
Velká část prvních tajemníků pochopila, že nadělala mnoho škod. Především v průběhu kolektivizace došlo k velkým přehmatům. Za druhé zde byly velké chyby, k nimž došlo během první pětiletky.
Velmi mnoho prvních tajemníků bylo pologramotnými lidmi. Bylo výjimkou, jestliže to byli absolventi církevní výběrové školy u Rusů nebo židovské náboženské školy u Židů. Jak tito lidé mohli kontrolovat výstavbu průmyslových gigantů? Snažili se řídit, aniž čemukoliv rozuměli. Důsledkem toho byl vzrůst nespokojenosti u zemědělců, dělníků, inženýrů, protože tito všichni jejich "řízení" pociťovali na sobě.