ČESKÉ VOJSKO A SVĚT. POHLED LETECKÉHO VETERÁNA

3. července 2012 v 9:58 | veteranus
ČESKÉ VOJSKO A SVĚT. POHLED LETECKÉHO VETERÁNA.

Úvodní poznámky:- Dále uvedený článek představuje můj příspěvek dvouměsíčníku "Listy". S mým souhlasem redakce periodika příspěvek zkrátila a zveřejnila v čísle 3/2012 pod titulkem "Pohled leteckého veterána". Publikovaná verze nebyla mnou verifikována. S publikovanou verzí ale v zásadě souhlasím, jelikož podstaty se redakční úpravy významně nedotkly. Nicméně jsem se rozhodl publikovat zde úplnou verzi, jelikož obsahuje některé informace a některá má stanoviska, která považuji za důležitá.
Za nejdůležitější mezi nimi považuji to, že by občané tohoto státu měli, bez jakýchkoliv vytáček a kamufláží, znát, zda a za jakých podmínek se naši představitelé v NATO budou podílet na rozhodování jiných účastníků Aliance- držitelů jaderných zbraní- o použití těchto zbraní vojenskými činiteli Aliance. A zda budou rovnoprávni s ostatními členy Aliance při takovém rozhodování s právem veta na takové použití. Od plnoprávnosti našich představitelů při rozhodování v této věci totiž může záviset život a další osud tohoto národa. Soudím, že občané tohoto státu i v té nejzapadlejší vesničce či samotě mají neodcizitelné právo to znát!
Když si představím, že by právo rozhodovat o takové zásadní věci mohli mít i lidé, kteří jsou podezíráni z korupce a z okrádání nás všech, tak mne jímá stejná hrůza, jaká jímala skupinu vědců v poušti Nového Mexika v červenci 1945!

Protože jsem dosud neztratil iluzi o tom, že platí to, co je napsáno na obálce časopisu LISTY, že je totiž také dvouměsíčníkem pro dialog, tedy pro "rozmluvu, rozhovor", rád bych přinesl svou "trošku do mlýna" k rozhovoru o tématu, o němž píše v čísle 2/2012 Antonín Rašek. Jestli je to v krátké době už podruhé, kdy se zapojuji do dialogu k článkům A. Raška, tak by to mohlo být, jako v tomto případě, také proto, že se s ním cítím v jistém smyslu částečně spřízněn. Pokud se nemýlím, tak jsme oba v jisté době sloužili v Československé lidové armádě (ČSLA). Ta byla, podle "Bílé knihy o obraně ČR" (BKOČR), aniž jsem to já osobně, až do svého současného věku, tušil, "jednou z opor nového totalitního systému". A z toho titulu si zřejmě, podle autorů BKOČR, nezaslouží, aby z její éry cokoliv tvořilo součást tradic České armády. Už z tohoto důvodu proto také nemohu souhlasit s kategorickým požadavkem A. Rašky, že je BKOČR "nutné brát vážně".
Sám se s tím, jak onen dokument definuje poslání ČSLA v části "tradice", nemohu při nejlepší vůli ztotožnit. Bude to asi také proto, že nestavím rovnítko mezi pojmy "režim" a "vlast". Režimy přicházejí a odcházejí, avšak to, čemu říkáme "vlast", tady zůstává. A to už více než tisíc let!
Až do konce svého života budu žít v přesvědčení, že jsem se celých patnáct roků svého života, to jest od roku 1949 do roku 1964, připravoval k obraně své vlasti. Toto své stanovisko opírám, kromě jiného, i o text přísahy, kterou jsem složil v roce 1951. Zatím mi nikdo nepodal přesvědčivý důkaz o tom, že tato má činnost v oněch letech byla neodůvodněná a nepotřebná. Nikdo mne zatím nepřesvědčil, že jsem udělal ve své životní volbě zásadní chybu, když jsem dobrovolně vstoupil v roce 1949 do armády a stal se vojákem z povolání, tedy vojenským profesionálem. Že jsem snad měl spíše následovat ty, kteří se dali cestou zcela opačnou. Tedy někdy až cestou vlastizrady. A kteří jsou proto dnes, k mému velkému údivu a pohoršení, glorifikováni, vyznamenáváni a dokonce odměňováni. I z mých peněz, jakožto plátce daní. Čím více jsou otevírány archivy a jejich dokumenty zpracovávány historiky, a já se prostřednictvím Internetu, případně prostřednictvím knih, k novým informacím dostávám, tím více sílí mé přesvědčení, že tato země, v době mé služby v ČSLA, ohrožována byla nebo při nejmenším byla zastrašována (decentně se říkalo "odstrašována", ač byla podstata, to jest vyvolávání strachu, stejná) tím, že takové ohrožení může nastat.
Poslední článek A. Rašky se úzce dotýká problematiky, kterou tedy mám, zřejmě doživotně, "pod kůží". Autor se, kromě jiného, snaží vysvětlit ve svém článku čtenářům, v jakém bezpečnostním prostředí, respektive v jakém prostředí, které by bezpečnost naší země mohlo ohrozit, se naše země nachází dnes, a jakým způsobem na to vládnoucí kruhy, při udržování či budování našeho vojska, reagují. Živím se nadějí, že bych svým příspěvkem do dialogu o tomto tématu mohl i čímsi přispět. A vyplnit malou, ale opravdu jen malou porcí, tu mezeru, kde, podle A. Raška, chybí "kvalifikovaná veřejná i odborná diskuze". To jest diskuze o bezpečnostní politice České republiky. Jestli jsou k tomu tou nejvhodnější tribunou LISTY, to už jistě posoudí redakce. Soudím, že ano, když už poskytla A. Raškovi své stránky na toto téma.
Nerad bych se mýlil, ale zdá se mi, že A. Rašek se pohybuje v jakémsi virtuálním světě, jestliže si myslí, že by v naší zemi mohlo vzniknout jakési uskupení v rámci existujících "think tanků", kde by mohly být otázky bezpečnostní politiky diskutovány z různých pohledů, dokonce na úrovni "neformálního poradního orgánu vlády a Bezpečnostní rady státu". Nebo si snad A. Raška myslí, že by přístup do takové "myšlenkové nádrže, myslivny, mozkovny" nebyl přísně limitován? A že by tam měli přístup třeba bývalí členové "zločinné a zavrženíhodné organizace" nebo vyšší důstojníci a generálové ČSLA a absolventi válečných škol v některém ze států bývalé Varšavské smlouvy, především v Sovětském svazu? Tedy občané v podstatě "druhé kategorie", kteří jsou doživotně ocejchováni členstvím v této organizaci? Sám si myslím, že s podobnými "think tanky" bude třeba počkat až do doby, kdy zemře poslední pamětník a účastník éry ČSLA, kdy už budou žít jen lidé, už od obecné školy si osvojivší "jedině správnou" interpretaci národních dějin, jak byla kodifikována příslušnými zákony. A když už v této zemi nebude žít nikdo, kdo by do této "jedině správné" interpretace oné dějinné etapy, zarámované roky 1948 až 1989, chtěl a mohl mluvit.
A.Raškovi jistě není neznámo, že byl v tomto směru učiněn už jistý pokus, do kterého byli částečně zaangažováni i generálové předlistopadové, v ojedinělých případech i polistopadové, české armády. Pokus se nazýval "Souběžný historický projekt o NATO a o Waršavské smlouvě" ( můj překlad názvu "Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact" - PHP). Ten údajně měl, vedle historie NATO, osvětlit i historii Varšavského paktu. Podle historika Josefa Fučíka, který, krom jiného, je autorem knihy "Stín jaderné války nad Evropou" .(Mladá fronta, Praha, 2010), onen projekt svou vyhlášenou paralelitu neprokázal a ustrnul v jednostranném pokusu o "vnitřní historii Varšavského paktu". Řada závěrů tohoto projektu, tedy vlastně i vnitřní historie naší armády, zůstává, podle F. Fučíka, pouhou spekulací.
Podle mého názoru je toto hodnocení projektu českým historikem velmi "měkké". Podle mého soudu skončil projekt fiaskem. Co jiného, než fiasko je to, když se rozhovorů, v rámci projektu uskutečňovaných, odmítne zúčastnit řada československých generálů. Bylo jich nejméně 14, plus bývalý ministr Vacek. Rozhovorů, uskutečněných v rámci tohoto projektu, se odmítli zúčastnit také polští a východoněmečtí generálové. Motivaci jejich odmítnutí neznám.
To už vůbec nehovořím o tom, že mnoho vojenských profesionálů v hodnostech nižších, než generálů, by k tomu rovněž mělo co říci, však dotazováni nebyli. Americký generál George Marshall zdůrazňoval, že v armádě je důležitá zastávaná funkce, nikoliv hodnost. Sám jsem po čtyři roky vykonával funkci, pro kterou byla plánována hodnost generál poručíka, na příslušných dokumentech pro vedení války jsem pracoval, a při tom jsem měl "jen" hodnost plukovníka. Snad mi bude uvěřeno, že ze mne v tomto okamžiku nemluví uražená ješitnost. Chci jen zdůraznit, že už samotný výběr lidí, kteří jsou přizváni k podobnému projektu, může limitovat i jeho výsledky. Ostatně: kdo si záznamy rozhovorů s československými generály, které vedl Karel Sieber, přečetl, tak možná dojde k podobnému závěru o profesionální, hlavně pak o morální, úrovni některých z těchto intervieovaných lidí, k jakému došel historik Fučík ve své knize.
Sám jsem se z vlastní iniciativy v jistém smyslu tohoto projektu zúčastnil. Stalo se to poté, kdy profesor Vojtěch Mastný, jeden z přímých aktérů projektu, poskytl rozhovor redaktorovi Práva. Já na jeho slova písemně reagoval, a nakonec mu i zaslal do Ameriky své připomínky k "plánu použití ČSLA z roku 1964".
Za tyto připomínky mi bylo poděkováno. Jaký byl jejich další osud, to už jsem se nedozvěděl.
Historik Fučík má názor, že "stále chybí nepředpojaté a věcné posouzení významu a úlohy ČSLA v daném období". Mám stejný názor. Jen zběžné nahlédnutí do BKOČR to jen potvrzuje. "Při tom tato armáda patřila tehdy mezi významné vojenské síly v Evropě, ve které během studené války vykonali službu statisíce československých občanů. V naší současné společnosti je dosud poměřována především z politických hledisek; navíc z různých důvodů kompromitována pamflety odpíračů vojenské služby a nositelů "modrých knížek" i švandrlíkovskou satirickou reprodukcí". Uvozuji slova Josefa Fučíka. Bylo by zapotřebí velké dávky fantazie představit si, že by byl v naší zemi po roce 1989 vůbec někdo, kdo by byl ochoten iniciovat a realizovat projekt, který by si vytýčil jako cíl "nepředpojatě a věcně posoudit význam a úlohu ČSLA". Vždyť už v roce 1993 byl vynesen na úrovni zákona o protiprávnosti komunistického režimu politický, ideologicky podložený, soud nad dějinným obdobím let 1948 - 1989. K čemu po takovém zákonodárném aktu iniciovat jakési "věcné a nepředpojaté posouzení významu a úlohy ČSLA"? Když už na to máme zákon! A ten přece udělal definitivní tečku za hodnocením nejnovějších národních dějin!
Konec konců se ptám: je vůbec dnes v naší zemi nějaká vlivná politická síla, která by takové "nepředpojaté a věcné" posouzení chtěla slyšet? Je tu dnes někdo, kdo by chtěl slyšet jiné názory na bezpečnost státu, než jen ty, které by opěvovaly současné bezpečnostní, tak zvané " zakotvení" našeho státu pod křídly NATO? Cožpak vůbec existuje v naší zemi politika, která by o něco takového měla zájem? Pohybuji se v této zemi už bezmála osmdesát čtyři roky, a proto nemohu říci nic jiného, než: "Pochybuji!" K tomu, aby v této zemi něco podobného vzniklo, by musela být vytvořena odpovídající atmosféra. A musela by zde být politická vůle takovou atmosféru vytvořit. Až příliš je však tady zakotvena snaha slyšet jen jednu pravdu, mít jen jeden pohled na dějiny vlastní země. Lze se jen ptát: nevypadá to jako nová totalita?
Mé vlastní zkušenosti ze spolupráce s vydavateli a redakcí Listů, spolupráce, která začala pře více než dvaceti lety, jsou naopak v tomto směru více než dobré. Vždyť začátkem této mé spolupráce s dvouměsíčníkem byl můj článek "Myslí už sovětští generálové nově?" (Listy 4/1991). Kterého autora by nepotěšila a nepovzbudila slova, ještě tehdy žijícího prvního zakladatele a vydavatele Listů, poslance Evropského Parlamentu, Jiřího Pelikána, který mi v osobním dopise v roce 1994 napsal, že překlad onoho mého článku předal prezidentovi Italské republiky Cossigovi, ač byl původně určen ke zveřejnění v deníku "Corriere dela Serra". Když se zveřejnění neuskutečnilo, důvody mi Jiří Pelikán sdělil, avšak nechci je opakovat, tak článek prezident Cossiga použil v neveřejném slyšení v debatě, která v Itálii probíhala o organizaci zvané "GLADIO" (kódový název NATO "STAND BY")? Podle slov Jiřího Pelikána můj článek tak nakonec "posloužil k dobré věci".
O tom, zda mé další příspěvky na vojenské téma, jakým byl třeba můj článek "Opravdu národní, opravdu obranná strategie" (Listy 3/2001), rovněž posloužily dobré věci, o tom jsem se, pochopitelně, nedozvěděl pranic. Kdo by také v atmosféře až okatého přezírání názorů lidí, kteří sloužili, podobně jako A. Rašek, v armádě, jež byla "oporou totalitního státu", stál o mé názory? Kdo by také z dnešních "všeználků" stál o názory člověka, který, stejně jako A. Rašek, sloužil v armádě, jež možná byla a jest, v očích současných soudců nad historií, také napůl zločineckou organizací, když byla oporou zločinného režimu? Co na tom, že mnoho příslušníků vojenského letectva, v oné poslední válce, díky Bohu jen studené, položilo na oltář vlasti své životy, stejně jako je na oltář vlasti položili jejich předchůdci v Druhé světové válce, tedy ve válce až nadmíru horké? Cena lidského života v obou těchto válkách je zřejmě, v očích dnešních soudců nad dějinami, rozdílná. Proto ztracené životy jedněch jsou, zcela právem, vzpomínány s úctou, zatímco životy druhých nestojí ani za zmínku. Politika dvou měřítek se projevuje i tady.
Ve studené válce na československé straně jen na letounech typu MIG zahynulo 245 pilotů. Je pravdou, že to byly nebojové ztráty (naštěstí!). Ale i ty se počítají. Tak jako se do ztrát letců, kteří zahynuli, a tudíž "nedoletěli", počítají i ti, kteří ztratili svůj život při výcvikových a nebojových letech v Anglii za Druhé světové války. Jejich jména jsou přesto napsána na Pamětní desce Čs. národního domu v Londýně, vedle jmen těch letců, kteří zahynuli ve vzdušném boji. Odkazuji na knihu F. Louckého, západo-východního letce, jenž po jistou dobu pracoval i v organizace, kterou jsem řídil, "Mnozí nedoletěli" (Naše vojsko, Praha, 1989).
V případě oněch 245 letců, a tato cifra by byla mnohem vyšší, kdybych k ní přičetl další čs. letce, kteří v době studené války na našem území položili svůj život. Šlo o životy mladých mužů, kteří se připravovali k obraně vlasti. Tuto vlast tehdy sice spravovala organizace "zločinná a zavrženíhodná", jak ji kvalifikovali moderní soudci nad dějinami, ale i tato vlast, kromě jiných vlastí, byla v té době ve stavu permanentního ohrožení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem už tehdy znal konkrétně, v čem ono ohrožení spočívalo. Nic jsem nevěděl o existenci takových plánů, jakým byl plán "Totality" z roku 1945, či pozdější "Dropshot" a další. Nic jsem rovněž nevěděl o plánu "Unthinkable" z roku 1945, kdy W. Churchill chtěl podle tohoto plánu zahájit válku proti svému spojenci, jemuž musel být tak zavázán, s pomocí též nedemobilizovaných německých vojáků, Poláků a možná i našich letců, kteří tehdy, až do roku 1946, podléhali britskému velení.
Ale ti, kdo určovali vojenskou politiku v SSSR, tedy v příslušných orgánech našeho tehdejšího spojence, v oné době o takových plánech věděli. A nic na tom nemění skutečnost, že mnohé z plánů byly jen strašáky, jimiž bylo třeba vyvolávat atmosféru strachu. Měl bych se dnes, poté, kdy byla zveřejněna spousta informací o existenci plánů, které v podstatě znamenaly smrt tohoto národa, domnívat, že to vše bylo jen výmyslem tehdejších propagandistů z řad oné zavrženíhodné organizace? Nebo snad není pravdou, že existoval u našeho dnešního spojence na fiskální rok 1962 třeba plán označený SIOP-62 (Single Integrated Operational Plan)? Ten představoval mohutný úder více než třech tisíc dvou set jaderných náloží na 1060 cílů na území SSSR, Číny a jejich spojeneckých zemí (tedy i Československa) v Asii a Evropě. Bude snad existence tohoto plánu zpochybňována tím, že tento plán " zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn?" ( Josef Fučík, "Stín jaderné války nad Evropou", Mladá fronta, Praha, 2010). Proč asi nebude tento plán nikdy odtajněn? Nebude to třeba proto, že bychom se dozvěděli, kolik a jakých jaderných a termojaderných bomb bylo určeno v tomto plánu ke zničení Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a dalších měst? Dozvíme se to vůbec někdy, dozví se to vůbec někdy naše děti, vnoučata, pravnoučata, naši potomci?
Mám se snad domnívat, že náčelník Generálního štábu ČSLA generál Rytíř si "cucal z prstu", když předkládal Vojenské komisi obrany dne 15.12.1960 hodnocení záměrů pravděpodobného protivníka (tedy NATO), že naše území na celou jeho hloubku by mohlo očekávat úder 63 až 75 atomových pum a náloží o ekvivalentu 10kt až 5Mt trinitrotoluenu? A že do pátého dne války bylo třeba počítat s tím, že naše území postihne 260 až 325 úderů o ekvivalentu 2 kt až 5Mt?
Pomůže nějak k hodnocení charakteristiky oné doby to, jestliže budeme strkat hlavu do písku a tvářit se, že nic takového neexistovalo? A to jen proto, že ten, kdo v oné době vytvářel podobné plány, je dnes naším spojencem? A eo ipso z toho dedukovat, že ten, kdo něčemu takovému, co mohlo postihnout naši zemi, svou činností potenciálně napomáhal, se choval hrdinsky a zaslouží si ocenění, avšak ten, kdo tomu čelil, či připravoval se na to, aby tomu dovedl čelit, nezasluhuje nic jiného, než, v nejlepším případě, zapomnění či zneuznávání? Případně vypálení do čela cejchu, že v podstatě byl "oporou totalitního režimu", nikoliv obráncem toho, čemu říkáme "vlast", a co bylo, je a vždycky bude "matkou nás všech" bez rozdílu jakékoliv víry, přesvědčení, politické příslušnosti? Cožpak nějak pomůže historické pravdě, jestliže se budeme tvářit, že je nad jakoukoliv pochybnost vyloučeno, že by proti naší zemi byly použity zbraně "hromadného" ničení v rozsahu, jako o nich dokládal tehdejší NGŠ generál Rytíř Radě obrany státu? Opravdu máme přestat věřit jeho slovům, že "náš stát se všemi svými zdroji bude vystaven velmi soustředěnému útoku a úderu zbraní hromadného ničení, což si vynutí přijímat na teritoriu nejradikálnější opatření k zachování prosté existence našich národů"? Zamysleme se, prosím, nad slovy o zachování "prosté existence našich národů". Nebyl to jistý ministr zahraničí jaderné supervelmoci, který v Ženevě v roce 1991 řekl tehdejšímu ministru Iráku Taríku Azisovi: "Dobombardovali jsme vás do jeskynní éry". Není "prostá existence národa" a "jeskynní éra" v podstatě jedno a totéž? Když o tom dnes přemýšlím, tak si říkám: ještě že jsou v Moravském krasu jeskyně podobné jeskyni "Pekárna", kterou obývali příslušníci lidského plemene po dobu tisíce let. Tam by snad po dobu dalšího tisíce let mohli najít útočiště lidé, kteří by přežili onen "soustředěný útok a úder zbraní hromadného ničení".
Bude z tradic české armády navždy vyloučena část historie její předchůdkyně a lidí ji představujících, kteří tomuto ohrožení byli připraveni čelit? Vždyť iniciátoři pořízení BOKČR, její autoři a schvalovatelé něco takového explicitně naznačují. A to všechno se děje v době, kdy se hlásíme k tak zvané euroatlantické civilizaci, jejíž kořeny jsou už v antice. Už tehdy jeden z jejích velikánů hlásal "ne quid falsi dicere audeat, ne quid veri non audeat historia"? Česky: "Ať se historie neopovažuje tvrdit nic nepravdivého, ani zamlčet nic pravdivého"! To ale říkejme lidem, kteří vědomky či nevědomky představují, ač jsou třeba nositeli vysokoškolských titulů, to, co britský historik Fuller nazýval "kadokracií"!
Výše řečené neuvádím proto, abych kohokoliv chtěl obviňovat ze vzniku té situace a atmosféry, do které byl vržen svět po srpnu 1945, kdy byly poprvé použity atomové zbraně. Chci jen ukázat na to, v jakém kontextu se vše na poli bezpečnosti odehrávalo ve světě a pochopitelně i v naší zemi. A co v podstatě, možná v poněkud v jiné formě, přetrvává do dnešních dnů? Tedy i do dnů, kdy jsou zpracovávány a schvalovány různé "strategie a bílé knihy"? Že základním rysem tohoto kontextu bylo vyvolání a udržování docela obyčejného lidského pocitu strachu. Ten se zmocnil už těch vědců, kteří v poušti Nového Mexika přihlíželi první zkoušce atomové pumy, a který po Hirošimě a Nagasaki vedl k tomu, že po vzoru Američanů, se Rusové, Francouzi, Angličané, Číňané, Indové, Pakistánci a další vrhli, jako rozumu zbavení, do vyzbrojování se jadernými zbraněmi, do jejich zdokonalování a hromadění. Důsledky, ke kterým to vedlo, a které stále ještě nejsou překonány, všichni známe. A co BOKČR?
Považuji za jeden z hlavních nedostatků vzpomínané BKOČR a navazujících dalších dokumentů, jako je třeba strategie národní bezpečnosti, že zcela pomíjí to, jak se k použití jaderných zbraní v rámci uplatňování Severoatlantické smlouvy staví náš stát. A. Rašek sice píše cosi o "nové strategické koncepci NATO", na jejíž tvorbě participovala u nás "dosud nejrozsáhlejší odborná bezpečnostní komunita" (kdo to konkrétně byl?). Avšak jaký byl konkrétní výstup, pokud se týče jaderných zbraní, to už nevíme! Má náš národ rovněž počítat s tím, že při uplatňování článku č.5 Severoatlantické smlouvy, ať už bude použit v náš prospěch či budeme se na jeho uplatnění podílet, jej může stihnout podobný osud, jako by jej stihl v případě realizace některého ze SIOP předlistopadové éry? Že rovněž bude národ, či co z něj zbude, postaven před úkol "zachování své prosté existence"? Můj osobní názor je ten, že by náš stát měl jednoznačně deklarovat, že při uplatnění článku č.5 Severoatlantické smlouvy nemá náš stát zájem, aby kterýkoliv z členů Aliance, a dnes už to není jen jeden, jako tomu bylo v době existence Waršavské smlouvy, ale jsou tu tři členové Aliance, kteří jsou schopni jaderné zbraně použít, tyto zbraně v náš prospěch použil a že nejsme ochotni participovat na jejich použití v prospěch jiných. Či snad musíme počítat už à priori s tím, že už v příslušných plánech Aliance se s něčím takovým počítá automaticky a že nebude v takových případech požadován konsensus všech členů?
V tomto směru se na příklad Ruská federace chová vůči světu mnohem otevřeněji a upřímněji, když použití těchto zbraní nevylučuje a říká ve své doktríně, kdy je nutno s jejich použitím z jejich strany počítat. To jen my schováváme hlavu do písku a v příslušných dokumentech se o tom nenachází ani zmínka! Opravdu náš stát má zase být v tomto směru něčím rukojmím? Bude změna oproti minulosti spočívat jen v tom, že zatímco dříve jsme byli rukojmím jedné velmoci, která rozhodovala o tom, kdy a za jakých podmínek budeme vtaženi po jejím boku do jaderné války (psal jsem o tom ve své knize "Letcem ve studené válce" na straně 170) a měli jsme v podstatě jen vzít na vědomí, že tyto zbraně budou použity i v rámci operací naší armády, třeba i z našeho území, že dnes jsme rukojmím třech jaderných velmocí, které jsou členy stejné Aliance jako náš stát? Soudím, že národ má právo znát, zda a za jakých podmínek bude muset čelit osudu přímého účastníka války s použitím jaderných zbraní Aliancí, jíž je členem, či zda tyto účinky budou pro národ jen vedlejšími účinky, kterým nebude možno se vyhnout, budou-li v Evropě tyto zbraně použity. Tak jako se jim třeba nevyhne náš neutrální soused - Rakousko.
Nemůže vést k ničemu dobrému, jestliže budeme schovávat hlavu do písku také před skutečností, že během studené války, která byla jen jistým pokračováním Druhé světové války, došlo rovněž ke katastrofálnímu poklesu morálky a k uplatňování dvou měřítek, podle kterých je měřeno chování lidí, národů a států.
Britský historik Fuller, když se zabýval druhou světovou válkou, došel k závěru, že "státy-vítězové První světové války- nevytěžily z tohoto konfliktu žádné ponaučení a poté, kdy proběhla Druhá světová válka, je zřejmé, že se rovněž ničemu nenaučily. Už tehdy nepochopily toto: jestliže je válka nástrojem politiky, pak musí politika, má-li mít tvořivý charakter, spočívat na mravnosti. Jestliže mravnost nepůjde bok po boku s vědou, pak budou státy ovládány hmotnými principy a nakonec z nich zůstane jen prach." Poznamenávám, že třeba v roce 1962 mnoho nechybělo, aby z nás všech nebyl sice prach, ale radioaktivní popel, nebo též, jak se vyjádřil generál Curtis LeMay, "dýmající radioaktivní trosky". A že "věk neobyčejných, nevšedních lidí je pryč", píše dále Fuller, "a byl nahrazen dobou chátry, holoty. Gentleman, přímý to potomek idealizovaného křesťanského rytíře, vzor to mnohých generací, byl vytlačen hrubým, nevzdělaným člověkem." (Fuller J.F.C. The Second World War 1939-1945. A Strategical and Tactical History. - London, 1948.)
Jak jinak mohla vypadat i studená válka, která byla de facto pokračováním "horké" války světové, kdyby politika spočívala na mravnosti a tudíž i válka, která byla jejím pokračováním, spočívala na mravních základech. A nejsme svědky toho, že nemravné války pokračují i nadále? Cožpak válka proti Iráku, která byla zahájena na základě lži, válka, v níž "byla zničena a vydrancována muzea v kolébce lidské civilizace", to nejsou, prosím, slova politika, ale slova famózního amerického lyžaře Bode Millera (Bode Miller, Rychlá jízda, Snow Press, Vsetín, 2005), byla jinou válkou? Neukazuje to, kromě jiného, na to, že hlavní krizí, kterou prochází celá západní společnost, je především krizí morálky? Nad jiné tuto skutečnost potvrdila loňská válka za svržení Kadaffího režimu a za osobní likvidaci jeho vůdce Muamára Kadaffího v Libyi. Už celé odůvodnění této války, její mezinárodní či blokové ukotvení, hlavně pak její realizace a završení- to byl přímo exemplární případ toho, jak mohou být války dneška vzdáleny době "idealizovaného středověkého rytířství". Není obtížné ztotožnit se s názory, že to, co bylo světu prezentováno jako akce na ochranu civilních obyvatel, spíše připomínalo dobu pohanskou nebo starověk.
Za jeden z momentů, který považuji za rozhodující pro utváření a udržování určité bezpečnostního prostředí v celosvětovém měřítku, považuji problém tak zvané "převahy". Nositel Nobelovy ceny míru prezident Barak Obama, poté, když prezentoval novou bezpečnostní strategii Spojených států, pronesl tato slova: "Svět musí vědět, že USA nehodlají ztrácet svou převahu". Nemohu pochybovat o dvou věcech: že součástí této převahy, pro kterou prezident Obama horuje, musí být i převaha v oblasti vojenské a za druhé, že v tomto směru nejsou Spojené státy osamoceným ostrovem, ale nacházejí se ve světě, který na tuto snahu, mohu říci výzvu, bude nějakým způsobem reagovat. To už znám ze středoškolské fyziky, že tlak budí protitlak, akce vyvolává reakci.
Ze svého pohledu si myslím, že mám právo se ptát: v zájmu čeho či koho a vůči komu bude tato převaha vytvářena a udržována i s menším, stále však větším, než dostatečným, vynakládáním prostředků? Co se týče vojenské převahy, pak si dovoluji tvrdit, že nic není obtížněji definovatelného a udržovatelného, než převaha vojenská. Kvantifikovat se samozřejmě dají poměry počtu jaderných hlavic, raket, letadel, tanků, děl, ponorek a tak dále. Kvantitativní převaha však zdaleka ještě nevytváří i převahu kvalitativní. Stačí si jen připomenout rok 1941. I tehdy si Hitler, a s ním možná většina světa, myslel, že má nad Sovětským svazem dostatečnou převahu k tomu, aby byl schopen s ním skoncovat ještě před příchodem zimy. Málokdo z významných činitelů na západě Evropy a v Americe, s výjimkou snad jediného prezidenta Beneše, věřil, že Sovětský svaz vydrží nápor nacistické vojenské mašinérie déle než 3-4 měsíce. Stačilo jen několik měsíců války k tomu, aby ona drtivá převaha Hitlerovských vojsk se začala vytrácet.
Ruský historik Utkin tuto situaci počátku války charakterizoval těmito slovy: "Na jedné straně byla německá armáda, jež byla vyzbrojena všemi technickými prostředky vyspělé civilizace, armáda ovládající způsoby, které se opíraly o, po staletí hromaděné, zkušenosti vedení války. Tyto zkušenosti byly obnoveny v letech 1939-1941. Byla to armáda doplněná na plné stavy převážně průmyslovými dělníky, metodickými, iniciativními, ukázněnými, vychovanými v duchu bezpodmínečné rasové nadřazenosti. A proti ní stála naše armáda, která sice vynikala odvěkou připraveností k sebeobětování, tradičním stoicismem, bezpodmínečnou oddaností Vlasti. To vše však bylo oslabeno přestávkou v tradiční vojenské výchově, vedené profesionálními vojáky, která ji po pět století dělala neporazitelnou. Tato armáda byla oslabena zničením nového velitelského dorostu, což bylo vyvoláno občanskou válkou, zavládnuvším terorem, jenž ubíjel iniciativu, podnikavost, svobodu analýzy, rozvážnost a odpovědnost." (A.I.Utkin, Druhá světová válka, Moskva, Algoritm, 2002;
http://militera.lib.ru/h/utkin3/index.html).
A stačilo několik měsíců války, aby nastoupil zlom ve vztahu oněch činitelů, které ještě na počátku války znamenaly německou převahu. "Rusové poznali, jako vždy více srdcem než rozumem, že je v sázce něco více, než jenom jakási evropská hra, pravděpodobně se to stalo v srpnu 1941 pod Vjazmou, na cestách "smolenščiny"-kdy se objevil pocit obrany, ne na život, ale na smrt, rodného krbu, otcovského domu, hrobů předků, milované ženy a dětí, které ti dala - vše to změnilo duši vojáka" (A.V.Zubov, doktor historie, Jiná válka,1939-1945, edice Rossija XX. věk, Rossijskij gosudarstvěnnyj gumanitarnyj institut, 1996).
Byl to Gruzínec Džugašvili -Stalin, stojící v té době v čele země, který už ve svém projevu z 3. července 1941 a následně ve svém projevu k nastoupeným jednotkám Rudé armády 7 listopadu 1941, dokázal, možná intuitivně, možná cíleně, anticipovat tuto novou, až do té doby neviditelnou, sílu, která se nakonec stala silou rozhodující v onom zápase o válečnou převahu. Už tehdy on, snad jako jediný, s výjimkou možná W. Churchilla, dokázal vycítit onu sílu, která nakonec bude rezultovat ve vítězství. Byl to on, kdo už v prvních dnech války vycítil, že je tu něco, co pak v roce 1944 potvrdil vyslanci Harrimanovi: "Naši vojáci nebojují za komunismus, oni bojují za "maťušku Rossiju". Tak se měly věci tenkrát a tak by tomu bylo možná i v budoucnu, přes dnešní, jen o sílu se opírající, převahu americkou.
Co se týče přezírání názorů vojenských profesionálů předlistopadové éry bych se rád zeptal, zda právě toto není jednou z příčin toho, proč je "účast občanské veřejnosti na tvorbě a realizaci bezpečnostní politiky nízká", jak konstatuje A. Rašek? Pro to, jak se naši vládci chovají ke kádrům z předešlých režimů či z vývojových etap země, by se těžko nalézala analogie jinde. I ruští bolševici se v tomto směru chovali ke starým kádrům, kteří vyrostli v carské armádě, jinak. Příkladem může třeba být náčelník generálního štábu Rudé armády éry Velké vlastenecké války Šapošnikov, kterého si Stalin vážil tak, že, vedle maršála Rokosovského, rovněž vojáka bývalé carské armády, byl jediným, kterého oslovoval křestním jménem a otčestvem.
"Podíváme-li se do historie občanské války a uděláme si seznam velitelů armád Rudé armády, pak zjistíme, že z 90% to byli carští generálové nebo plukovníci, kteří nikdy nebyli vystaveni represím, nikdo se jich ani nedotkl, v klidu zemřeli před válkou nebo až po válce v době zaslouženého odpočinku nebo jako penzisté", to jsou slova doktora historie J.N.Žukova. (viz
http://www.dynacon.ru/content/articles/568/).
To jen náš stát, v době, kdy vrchními veliteli ozbrojených sil byli K.Gottwald, G.Husák,V.Havel, si mohl dovolit vyhazovat z armády a z jakékoliv další spoluúčasti na tvorbě bezpečnostní politiky, staré, zkušené a vzdělané kádry. Náš polistopadový stát dělá "tlustou čáru za minulostí" tak, že takové lidi hodí do stejného pytle s kriminálníky, případně je zbaví en bloc a lege artis občanské spolehlivosti, a de facto je tak zažene do duševního ghetta, kde mají právo pouze mlčet a mlčky se dívat na to, jak mnohé výsledky jejich celoživotního úsilí jsou destruovány lidmi, kteří, podle slov A. Raška, mají "dobrodružné sklony, nejsou schopni cokoliv strategického rozhodnout, jsou naivními entuziasty či osobnostmi, o kterých po dobu výkonu funkce pomalu nikdo ani neslyšel". A já bych dodal, a kterým jako vrchní velitel ozbrojených sil velí člověk, který pohlížel na armádu očima satiriků Škvoreckého či Švandrlíka, a který projevoval ve vztahu k vojenství velkou míru ignorance.
Avšak snahu o přispění k otázkám bezpečnosti tohoto státu nevzdávám! Jestliže jsem podstatnou část příspěvku věnoval otázkám úzce souvisejícím s tradicemi národa, tedy s udržováním souvislosti s minulostí, pak musím považovat za podmínku sine qua non, že tato minulost bude hodnocena objektivně, nezávisle a v maximální míře apoliticky.
V roce 60. výročí konce války pronesl prezident Václav Klaus na Severní Moravě projev, ve kterém, kromě jiného řekl: "Často slyšíme úvahy, v nichž je konec Druhé světové války interpretován jinak, než jak jej prožili miliony našich spoluobčanů…Nemáme právo pohlížet na minulost z jiných pozic, než z pozic historických." (http://www.ln.mid.ru/brp_4.nsf/sps/091195668ECBC03FC3256FFA004E45E8). Plně se se slovy prezidenta ztotožňuji. Soudím, že i pro studenou válku, který rovněž probíhala v letech 1948-1989, platí totéž. Její součástí byla i historie ČSLA. Ani tuto historii nelze interpretovat jinak, než jak ji prožívali občané, kteří v dané době v této armádě sloužili. Nikdo, ani zákonodárci, ani soudcové Ústavního soudu, nemá právo pohlížet na onu minulost z jiných pozic, než z pozic historických. A měl by každý dbát při tom zásady, kterou vyslovil klasik římské kultury, jak jsem jej citoval už výše. Mohu jen litovat, že prezident Klaus stejně neuvažoval, když měl na stole k podpisu zákony, které jsou s jím proklamovanými principy v rozporu.
Nepopírám tvrzení autorů BKOČR, že po roce 1948 byla československá armáda přestavěna podle sovětských armádních řádů, že mnoho válečných hrdinů, zejména těch, kteří bojovali na západních frontách, bylo neprávem uvězněno a že k plnému uznání jejich odvahy a zásluh došlo až po roce 1989. Považuji za svůj osobní přínos, že jsem měl po roce 1964 možnost některým z nich poskytnou pomoc k tomu, aby mohli, po létech diskriminace a po částečném uznání jejich zásluh, uplatnit své schopnosti a znalosti v civilním letectví. Vzpomenu jen F. Fajtla, L. Šroma a F. Louckého, které jsem zaměstnal v organizaci, již jsem řídil.
Nemohu však nevzpomenout i dalších válečných hrdinů, kteří se významně uplatnili v ČSLA, které jsem poznal a s nimiž jsem v různé míře i přímo spolupracoval nebo se od nich i učil. Namátkou jmenuji jen F. Rypla, M. Guljaniče, V. Frose, P. Kocfeldu, J. Kúkela, J. Činčára, B. Lomského. V. Janka . O Rytíře. To všechno byli muži, kteří prošli ohněm války, kteří bojovali v nebi Francie, Velké Británie, Polska, Slovenska, Moravy, kteří prošli bojovou cestu od Buzuluku až do Prahy a kteří se podíleli na rozbití nacistické válečné mašinérie a na osvobozování porobených zemí, včetně země vlastní.
A že pomáhali stavět armádu podle sovětských řádů? Jednak to bylo v souladu s rozhodnutími vrchního velitele Dr. Beneše, za druhé se s tím započalo už v průběhu války - či si snad někdo myslí, že ve svazku Rudé armády mohla bojovat čs. jednotka podle jiných, než sovětských řádů- za třetí to byly řády vítězící a vítězné armády, za čtvrté, že armádní řád, to není snůška nějakých ideologických pouček, ale souhrn předpisů, podle kterých velitelé organizují a vedou boj a podle kterých si v boji vedou jeho účastníci. Asi se v tomto směru liším od autorů BKOČR, z jejichž slov lze explicitně usuzovat, že výstavba armády podle sovětských řádů znamenala nějaký minus. Mám opačný názor.
Byl bych rád, kdyby tento můj příspěvek byl považován za projev snahy pomoci řešit otázky budování či údržby naší armády a za projev víry, že slova ze záhlaví časopisu o tom, že je též časopisem "pro dialog", nejsou jen prázdnou proklamací. A snad mi bude i uvěřeno, že mé aktivity v tomto směru jsou i projevem toho, že stejně jako v roce 1951, kdy jsem tuto zemi považoval za svou vlast, a slavnostně jí přísahal, ji i dnes, navzdory tomu, že jsem, na základě zvráceného a zcestného principu kolektivní viny, považován režimem, tedy vládami, parlamentem a hlavou státu, za osobu spoluodpovědnou za kriminální činy, které ve jménu tohoto státu spáchali někteří jiní lidé, že lege artis, tedy bez soudu, jsem byl zbaven jisté občanské spolehlivosti, stále za svou vlast považuji.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama