Říjen 2011

CO NÁM DLUŽÍ NAŠI HISTORICI, II.část

18. října 2011 v 16:26 | veteranus
Hroucení plánu Nikity Chruščova.
A jaký plán SSSR se začal "hroutit", když "Kennedyho administrativa varovala počátkem září 1962 Sověty před vážnými důsledky"? Jak se mohl zhroutit plán, jestliže jeho "úmyslem bylo odradit Washington od myšlenky vojensky se zbavit režimu Fidela Castra", když ještě 48 let poté tento režim existuje a Spojené státy, věrni svému slibu, který daly výměnou za odsun sovětských raket z Kuby, Kubu dosud vojensky nenapadly? Jak může někdo tvrdit, že se začal hroutit nějaký sovětský plán počátkem onoho září roku 1962 , když první loď realizující operaci "Anadyr", už byla 26.6. 1962 na Kubě, když jaderná munice byla na Kubu dopravena až po tomto datu, když do 24. října roku 1962 bylo na Kubu dopraveno 42000 sovětských vojáků, obrovské množství vojenské techniky, když k 29.10.1962 byla asi polovina ze 40 raket namířených na cíle na území USA připravena k naplnění palivem a okysličovadly a k připojení jaderných hlavic, které byly na Kubě od 4.10.1962? Jaký plán se to tedy "zhroutil"?
Zdá se mi, že mnohé naše publicisty vůbec nezajímá, že jedním, nikoliv ne nepodstatným motivem pro rozmístění sovětských jaderných sil na Kubě, byla skutečnost, že se politické orgány Sovětského svazu domnívaly (možná chybně), že vysláním sovětských vojsk na Kubu se zlepší strategická situace Sovětského svazu. Ona analýza totiž ukázala, že je SSSR ve značné nevýhodě, ač v té době už disponoval raketami mezikontinentálního dosahu. Přesto byl ve značné nevýhodě, pokud se týče možností dopravit jaderné nálože na území Spojených států. Zatímco USA už v té době měly své rakety Jupiter v Turecku, které byly schopny dopravit jaderné hlavice k cílům během deseti minut letu, tak mezikontinentální rakety SSSR k letu na území USA potřebovaly půl hodiny! Či snad chtějí naši "takéodborníci" na vojenskou problematiku popřít úlohu času ve vedení soudobé války?
Tím, co jsem napsal, nechci vůbec ospravedlňovat kroky sovětského vedení. Nehodlám také ani dělat soudce nad dějinami, jak to, bohužel, dělá i Petr Luňák. Jen chci ukázat, že zde byli dva "hráči" a že je nejen nespravedlivé, ale i nevědecké, a protože hovoříme historii, tak i ahistoriografické, vinit ze vzniku krize jen jednu stranu. Je přehnané chtít, aby podobný objektivní pohled nám dávali naši historici? To se však neděje.
Naštěstí ti, které to zajímá, a zvláště pak ti, kteří by měli činit odpovídající závěry z historie i pro svou práci, mohou dnes čerpat z jiných zdrojů. Je ale neodpustitelné, jestliže se k těmto "jiným zdrojům"neobrací pedagog učící moderní dějiny a nakonec své názory publikující. Z těchto "jiných" zdrojů považuji za nejautoritativnější osobu bývalého ministra obrany v Kennedyho administrativě Roberta McNamaru. Ten v dopise z 22.5.1997, zaslaném partnerovi ze Sovětského svazu, respektive Ruska, bývalému náčelníku štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy a jednomu z přímých aktérů "Kubánské krize" generálu Gribkovovi, uvedl několik důležitých závěrů.
Předně bez jakýchkoliv skrupulí říká, že tím, kdo přivedl v říjnu 1962 své země (a také celý svět, dodávám já) na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. (Nikoliv jen Sovětský svaz či jeho premiér Chruščov!). Při tom ani jedna z těchto zemí neměla něco takového v úmyslu. Proč se ale události vyvíjely oním nebezpečným směrem, bylo důsledkem toho, že jak před krizí, tak i v jejím průběhu, se v každé z těchto třech zemí činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací.
A to je snad první a to základní ponaučení, které by si měli osvojit všichni, kdo podobné otázky národní bezpečnosti řeší i v dnešní době. Kdyby tomu bylo jen tak, že vše zavinil N.Chruščov, jak to líčí Petr Luňák, pak si svět mohl oddechnout v okamžiku, kdy odešel do nebytí Nikita Chruščov či kdy přestal existovat SSSR. Alespoň takové ponaučení, které vyvozuje McNamara, když říká: "Jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby vedou ke zničení národů". A nejsou "neověření informací, nesprávný úsudek, chybná kalkulace" právě takovými chybami?
A jestli se máme vážně zamyslet nad tím, kam až v této krizi dospěla situace, kdy politickým činitelům všech třech zúčastněných stran začalo být zřejmé, že se jim řízení situace vymyká z rukou a že celosvětovou apokalypsu mohou vyvolat činy horlivých vojáků někde úplně dole v celé té vojenské hierarchii, pak nemůžeme se zřetele pustit následující skutečnosti. Rozhodujícím dnem krize byl její dvanáctý den, 27. říjen 1962, nikoliv počátek září . V 11 hodin p.m. onoho dne obdržel ExComm (Výkonný výbor Národní bezpečnostní rady zřízený prezidentem Kennedym 16. října) informaci o tom, že výzvědný letoun U-2 startující na Aljašce letěl směrem nad sovětský Čukotský poloostrov, což vyvolalo reakci PVO SSSR, která zvedla stíhače MIG. A současně vzletěli američtí stíhači F-102, kteří byly vyzbrojeni raketami "vzduch-vzduch" s jadernými hlavicemi (!). Když se tato zpráva dostala do Washingtonu, ministr obrany McNamara zbledl a začal křičet, že "to je válka se Sovětským svazem"! ("McNamara turned white and yelled "this means war with the Soviet Union", The Thirteen Days, October 16-28, 1962.)http://homepage.mac.com/oldtownman/filmnotes/thirteendays4.html
Představme si: ministr obrany Spojených států je překvapen tím, že jeden z jeho podřízených dá rozkaz ke vzletu stíhačům, kteří nesou rakety "vzduch-vzduch" s jadernou hlavicí!
Naštěstí, naštěstí možná pro celé lidstvo, raketa "vzduch-vzduch" s jadernou hlavicí odpálena nebyla a letoun se vrátil na Aljašku. Dodnes nevíme, kdo dal rozkaz k takovému startu, kdo nařídil zavěsit na letoun rakety "vzduch-vzduch" s jadernou hlavicí, kdo dal rozkaz stíhači, aby se vrátil zpět na svou základnu. Nevíme tedy ani, čí to byly ruce a hlava, na nichž v tyto okamžiky závisel osud lidstva! Není v právě v tom obrovské ponaučení pro lidstvo? Že v daném okamžiku o osudech lidstva nerozhodoval ani Chruščov, ani Kennedy, ale někdo jiný? Není obrovským ponaučením, že podobná vyhrocená situace byla jen důsledkem celého řetězu příčin a následků a že je tedy třeba se starat o to, aby takový řetězec příčin a následků vůbec nevznikl?
Téhož dne v poledne byl nad Kubou sestřelen letoun U-2 střelou SA-2 a pilot major Rudolf Anderson zahynul. Posléze jeden letoun F-8, který prováděl průzkumný let, byl zasažen střelami 37mm vypálenými kubánskou jednotkou, letoun se vrátil na základnu. A konečně téhož dne sovětská ponorka B-29, která plula na Kubu, byla v mezinárodních vodách pronásledována americkou letadlovou lodí a 14ti torpédoborci, byly po ní vrhány podhladinové granáty a podhladinová mina a kapitán Savickij byl odhodlán odpálit torpédo s jadernou hlavicí.
Všechny tyto incidenty ukázaly politickým vedoucím činitelům, jak ve Washingtonu, tak i v Moskvě, že se situace začíná vymykat jejich kontrole a že se osud světa začíná nalézat v rukách místních vojenských velitelů. Ti se v danou chvíli nacházeli od sebe mnoho tisíc kilometrů a v případě amerického stíhače až nad Beringovým mořem, kde s událostmi v Karibiku neměl nic společného. K tomu ještě přistupoval fakt, že velitel sovětských vojsk na Kubě armádní generál Plijev měl právo (a ne že neměl!) použít rakety Luna s jadernou náloží podle vlastního uvážení při obraně ostrova. Tento souhlas byl odvolán 22. a 27. 10. Co ale do té doby? Do té doby nemohla nastat situace, kterou by samostatně zhodnotil (sovětská metodika té doby říkala «оценил») velitel vojsk na Kubě generál Plijev a v rámci oprávnění, kterého se mu dostalo, atomové zbraně použil? To by nám neměli publicisté jako je Petr Luňák objasnit?
Vydání Moskvou rozkazu k vypracování operačního plánu.
Tady je Petr Luňák v rozporu dokonce s materiály, které jsou v jeho knize uveřejněny. Zřejmě ale výpovědi lidí, kteří s otázkami vojenského plánování přicházeli bezprostředně do styku, nejsou pro něj relevantní. Podivuji se, že lze použít formulaci "Moskva nařídila", aniž je předložen věrohodný důkaz, jakým dokumentem bylo toto nařízeno, kdo jej zpracoval a podepsal, kdo byl jeho adresátem a vykonavatelem toho, co je nařízeno. Napsat, že "Moskva"nařídila, je formulace naprosto vágní a nic neříkající. Uvědomuje si autor takového výroku, že zde, jestliže máme věřit tomu, že důsledkem tohoto nařízení byl vznik dokumentu, který je nazvána "Plánem použití ČSLA v době války" a který v podstatě určoval, poprvé za celou poválečnou historii, že armáda ČSSR se přímo zúčastní války s použitím jaderných zbraní, dokonce zbraní, které stát, jehož nástrojem ona armáda byla, takové zbraně nevlastnil a neměl ve své výzbroji?
Pokud bychom měli tomuto tvrzení věřit, museli bychom vidět dokument, ze kterého bude zřejmé, kdo vůbec v Moskvě takový dokument podepsal, kdo byl jeho adresátem, zda ten, kdo podepisoval, měl odpovídající pravomoc podepsat dokument, který, jako v daném případě, znamenal pro zemi-adresáta, že bude činností své armády zatažena do jaderné války se všemi pro onu zemi vyplývajícími důsledky. Podle sovětské metodiky, která byla doslova kánonem, neboť stanovila postup velitelů a štábů při přijímání rozhodnutí na jakékoliv úrovni vojenské hierarchie (a učilo se podle ní na všech vysokých vojenských školách) muselo po obdržení úkolů následovat ujasnění si úkolu.
To v daném případě znamenalo, že poprvé součástí takového ujasnění úkolu, muselo být uvědomění si na československé straně, nikoliv jen ve velení armády, tedy ve vrcholných ústavních a politických místech, toho, že Československo se jako stát přímo účastní války s použitím jaderných zbraní a že československá armáda, včetně jejího letectva, se má stát přímým vykonavatelem atomových úderů. Takové ujasnění muselo být provedeno nejvyššími politickými ústavními orgány, nikoliv jen jakousi Radou obrany státu, jestliže neměly být obviněny ze zrady těch nejzákladnějších národních zájmů, mezi něž rozhodně patří zájem přežití národa. Neměli by historikové vypátrat, zda se něco podobného stalo či nestalo a proč?
Jak máme věřit, že něco takového bylo skutečně nařízeno? Jak můžeme věřit, že někdo "v Moskvě" vůbec mohl v roce 1964 nařídit, aby československé letectvo provedlo jaderné údery, aniž mělo k tomu odpovídající techniku, aniž byl letecký personál ve všech relevantních kategoriích k něčemu takovém vycvičen a měl naprosto konkrétní znalosti o tom, jak jaderná bomba vypadá, jaké má parametry rozměrové, váhové, jak se s ní manipuluje, jak se umisťuje do pumovnice letounu či na závěsy letounu a mnoho dalších informací potřebných k tomu, aby tato zbraň byla použita.
Jak generál Pezl, tak i generál Vitanovský se v tomto směru vyslovují naprosto jednoznačně. Podle gen Pezla vydávalo Hlavní velení Varšavské smlouvy strategickou směrnici, od jejíhož přijetí se musela odvíjet další činnost, tj. ujasnění si úkolu, zhodnocení situace, přijetí rozhodnutí velitele čs. frontu či toho, komu byl úkol pro československou armádu nařízen, doklad toho rozhodnutí nadřízenému, jeho schválení a teprve potom zpracování plánu. Ten už schvalován nemusel být, protože rozhodnutí už schváleno bylo a příslušný plán je jen rozpracovával.
Lze se ptát, kde se nachází tato směrnice? Či snad neplatí to, co o této věci řekl generál Vitanovský, který bezesporu patřil k nejlépe informovaným z celého Generálního štábu ČSLA, že "Generální štáb Sovětské armády vydával Směrnici pro jednotlivé armády Varšavské smlouvy…tu jsme v Moskvě dostali v jednom exempláři…tento dokument jsme převezli na Generální štáb na tak zvaný operační sál…" (Luňák,Plánování nemyslitelného, str.380, Praha, Nakladatelství Dokořán, 2007)?
Lze možná pochopit, že autor Petr Luňák může být nejen zatížen "traumatem roku 1968 a pozdější husákovské normalizace" (J.Fučík, Stín jaderné války nad Evropou,Mladá fronta,2010) a nakonec ovlivněn i tím,že zastává dnes, jistě dobře honorované postavení v rámci Severoatlantické smlouvy a že bude historická fakta, spíše však jen útržky a neucelené fragmenty, interpretovat v takovém duchu, aby si "neublížil". Že je, jako člověk sloužící politice, bude vykládat v duchu zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který přece "předepsal" jak má být historie čtyřiceti let mezi roky 1948-1989 interpretována. A že nenajde dost odvahy k tomu, aby se přes tato "cenzurní omezení"přenesl.
Vždyť: Onen zákon, "posvěcený" ústavním soudem, kodifikuje to, že se "komunistický režim spojil s cizí mocností" (ač mnozí budou mít za to, a autor těchto řádků k nim patří), že s touto "cizí mocností"měl spojeneckou smlouvu posvěcenou společně prolitou krví boje s nacismem. Jestliže politika svým zákonodárným aktem prohlásila, že strana, která onen režim nastolila a udržovala u moci, byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, pak lze jistě od publicistů sloužících politice očekávat, že jejich díla budou tuto tézi rozvíjet a potvrzovat i v rozporu s fakty a tedy i s pravdou.
Bohužel, toho i autor těchto řádek je očitým svědkem za celé období posledních dvaceti jednoho roku, a to nehledě na to, že jako člen oné pětice výše vzpomínaných mužů- pracovníků štábu 10. letecké armády, byl po roce 1968 zbaven pro postoje k intervenci některých členů Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí Československa členství v oné organizaci, toho, jak jednostranně interpretována fakta a líčena historie. Jeden z těchto pěti mužů byl dokonce uveden v seznamu těch mužů, kteří měli být v případě ustavení dělnicko-rolnické vlády fyzicky likvidováni. Sám autor těchto řádek nepochybuje, že byl na seznamu oněch čtyřiceti tisíc občanů ČSSR, které asi čekala ne šťastná budoucnost někde na východ od pohoří Ural.
To, co jsem výše napsal i mne utvrzuje v názoru, který ve vzpomínané knize napsal historik Josef Fučík. A to bych chtěl citovat na závěr:"V české produkci je zkoumání a analýza sovětských válečných příprav navíc stále zatížena traumatem roku 1968 a následujícího období husákovské normalizace… Řada našich autorů posledního dvacetiletí houževnatě směšuje politické, ideologické a propagandistické aspekty totalitního režimu s vojenskými obory (vojenskou doktrínou, strategií, operačním plánováním, vyzbrojováním a bojovou přípravou vojsk) do jedné pestré a bizarní směsi. Obecně tyto práce považují sovětské myšlení (i myšlení nás přímých účastníků oné doby, doplňuji já) za schopné pouze přípravy vcelku primitivní operace agresivního vpádu do západní Evropy, razí představu, že sovětský generální štáb byl složen z maršálů a bezduchých důstojníků, kteří byli kdykoliv ochotni stisknout na povel politiků jaderné tlačítko, s oblibou citují různé brožury agitpropu a přehlížejí nejen tehdejší sovětské studie, ale i současné ruské odborné studie a prameny."

CO NÁM DLUŽÍ NAŠI HISTORICI, I. část

18. října 2011 v 16:22 | veteranus
Článek vyšel v Listech č. 4/2011 jen s nepatrnými změnami, které provedla redakce,pod titulkem
"CO BYCH SE RÁD DOZVĚDĚL OD HISTORIKŮ. Nejen o karibské krizi."
Předesílám, že svou otázku neadresuji všem historikům. Mám na mysli tu část historiků, kteří se zabývají jen jednou částí historie. A to vojenskou historií naší země po Druhé světové válce.
Více si všimnu ne prací historiků, ale těch publicistů, kteří se na historii víceméně "přiživují" a kteří, jak se mi zdá, historické události vykládají spíše ve službách politiky.
Nejprve se odvolám na slova jednoho z našich historiků, Dr. Viléma Prečana. Ten uzavřel své vystoupení na Mezinárodní konferenci k 50. výročí otevření druhé fronty dne 9. června 1994 v Praze těmito slovy:
"Minulostí se zabýváme nejen proto, abychom se s ní vyrovnali, osvobodili se od její tíhy a našli od ní potřebný odstup, ale také proto, abychom se z ní poučili, nechceme-li, aby zítřek byl horší než včerejšek nebo stejně špatný, byť třeba jiným způsobem." Myslím si, že řečené platí i pro případy, kdy jsou znalosti historie využívány i ve službách politiky.
V poslední době se stalo politické uchopení historického tématu zvlášť aktuelní v souvislosti s tak zvaným "třetím odbojem". Tento tak zvaný "odboj" je mnohými (na příklad je to spisovatel Lustig a senátor Štětina) interpretován, případně jeho excesy ospravedlňovány, tím, že se jednalo o jakousi válku. Při tom o takovou válku, kterou lze asi vést všemi prostředky, včetně těch prostředků, které jsou už dávno mezinárodními konvencemi postaveny mimo zákon. A které už "civilizované národy dávno odvrhly"(J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948)¨.
Sám stále hledám vysvětlení podstaty slov "vyrovnat se s minulostí". A přiznávám, že jasno v tom nemám. Tím se ale zabývat nechci. S druhou částí Prečanova souvětí se plně ztotožňuji. To se týká zejména té části československé historie, jež zahrnuje historii Československé lidové armády (ČSLA). Službě v ČSLA jsem věnoval část svého života, bylo to celých patnáct roků, a velkou část svých sil. Pro kvantifikaci těchto sil, bych marně hledal nějaké objektivní měřítko. Bylo to v době, kdy naplno běžela "studená válka". O své účasti v oné "válce" jsem něco napsal i ve své knize "Letcem ve studené válce". Nebyl jsem tedy jen pasivním účastníkem, ale tuto historii jsem, v rámci schopností a možností, kterém jsou dány jednomu člověku, spoluvytvářel či se na jejím spoluvytváření maličkým dílem podílel.
Posledních dvacet let mne přesvědčilo, že od našich politiků nemohu slyšet téměř nic, čím bych svůj život ve směru pohledu na naši historii obohatil. Spíše naopak. Oni se totiž většinou zatím nesnesli z oblačných výšin "vítězů", kteří si myslí, že mají vždy pravdu, že jim je dovoleno téměř vše a že nemohou být souzeni. Možná ani dokonce ne odsuzováni. Alespoň ne v době jejich životů, případně v době, kdy jsou ještě u kormidel moci. A kteří si zřejmě vůbec neosvojili moudrá slova sira Winstona z roku 1940: "Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost!"(W. Churchill, Druhá světová válka, II. díl, str. 19, Lidové noviny, Praha, 1993). Nechci se ale obracet k politikům, ale k historikům, případně k těm publicistům, kteří se historií rovněž zabývají téměř na úrovni historiků.
Aby se naplnilo přání Dr Prečana, musí být, podle mého soudu, splněny nejméně dvě podmínky. Předně zde musí být historikové, kteří se plně emancipovali od politiky, kteří odešli ze služeb politiky, od zjevu velice proměnného až efemérního. Musí zde být historikové, kteří se budou dívat na minulé události v kontextu podmínek, okolností a doby, a kteří nejenže vysvětlí, co se stalo, ale i proč se tak stalo či mohlo stát. A kteří, zkoumajíce určité období národních dějin, nám budou výsledky toho svého zkoumání prezentovat jako výsledek "jasného a správného posouzení dobových situací a jevů bez iluzí a sebeklamu" (Josef Pekař, Rektorská přednáška z 5. prosince 1931). Řekl bych, že splnění této podmínky je rozhodující, aby mohla být splněna podmínka druhá.
Musí pak zde být někdo, kdo je ochoten historikům naslouchat a kdo je ochoten se od "magistry vitae" učit. Z pedagogiky přece víme, že výsledek výuky záleží nejen na kvalitě učebnic, učitelů a profesorů, ale i na kvalitě studentů a žáků a jejich přístupu k získávání vědomostí. Co se týče přístupu naší politické "elity", tak jsem spíše nabyl dojmu, že nejsou to oni, kdo by se chtěl od minulosti učit. Spíše ji chtějí soudit, a národ poučovat, jak se na na minulost dívat, jak ji interpretovat, ukazovat dětem a učitelům, možná i historikům, co by se měli učit z minulosti vlastní země a jak její historii vykládat. Nebyl to snad svého času exponovaný politik, jeden ze signatářů zákona o protiprávnosti komunistického režimu, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, který řekl, že onen zákon je potřebný také proto, aby učitelé věděli, čemu učit děti? Není to, v protikladu k řečenému, místopředseda Senátu Dr Pithart, který, vyjadřuje nedůvěru k autorům nového připravovaného zákona o třetím odboji, neb má za to, že autorům jde o "kodifikaci napříště závazného pojetí našich moderních dějin" a o poskytnutí "tápajícím učitelům konečně jasného slova" ? (Právo, 2.10.2010, Zákon o tom, jak to bylo)?
A naši historikové? Snaží se oni alespoň se od politiky emancipovat? Myslím, že ne. Ještě jsem neslyšel nebo nečetl od našich historiků za posledních dvacet let něco podobného tomu, co deklarovali před čtyřmi roky historikové francouzští? Ti ve své petici napsali: « Historie není objektem práva. Ve svobodném státě nepřísluší ani Parlamentu ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu. Politika státu, i když je motivována těmi nejlepšími úmysly, není politickou historií. » ( http://www.ldh-toulon.net/spip.php?artic... 1086.)
Ať se nám to líbí či nelíbí, ať s tím souhlasíme či nikoliv, v jisté době osud toho, co tvoří tento národ a materielní podmínky k jeho životu, visel doslova "na vlásku". A nemám teď rozhodně na mysli alternativu vítězství nacistického Německa v druhé evropské válce, jehož vůdce Adolf pronesl v roce 1940 tato slova: "Češi budou vyvezeni na Sibiř nebo na Volyň. Musí pryč ze Střední Evropy. Pokud tu ještě budou, budou vždy ohniskem husitsko-bolševické zkázy" (Jiří Jaroš Nickelli v "Národním osvobození" č. 17/ 2010). Mám na mysli válku s použitím jaderných zbraní, válku, která hrozila Evropě i naší zemi.
V posledních letech u nás vyšly nejméně tři knihy historiků či autorů aplikujících poznatky historické vědy o této věci. Jedna z těchto knih má příznačný název. Jejím autorem je historik Josef Fučík. Je to kniha "Stín jaderné války nad Evropou". V pojetí autora vše, co se v oblasti použití jaderné energie ve vojenství v Evropě, a tedy i v naší zemi, odehrávalo od skončení Druhé světové války, vrhalo na Evropu stín. Jestliže jsem použil minulý tvar slovesa "vrhati", pak tím vůbec nechci říci, že už nevrhá. Bude vrhat stín do doby, dokud v arsenálech kterékoliv země na této planetě bude byť jediný náboj, bomba, mina či něco jiného, co bude naplněno radioaktivní výbušnou směsí schopnou řetězové reakce. Uvádí se v tisku, na příklad v ruském deníku "Независимое военное обозрение" č. 23 z 24.6.2005, že v západní Evropě se stále ještě nachází 500 amerických atomových bomb, ekvivalent to 500 "Hirošim". K tomu je třeba přičíst ještě 260 anglických a 450 francouzských (údaj z roku 1997). Kolik jich je ve východní části Evropy, která, jak je téměř všeobecně uznáváno, sahá přibližně od 29 o v.d..až k pohoří Ural, nevíme. Ale jistě tam bude při nejmenším množstevní ekvivalent toho, co je v Evropě západní. "Stín" historika Fučíka se bude nad Evropou vznášet do té doby, než se promění ve skutek vize bývalého ministra obrany USA, nedávno zesnulého, McNamary, v jehož stopách chce kráčet, podle slov pronesených loni v Praze, i současný prezident Barak Obama..
Kromě již vzpomenuté knihy Josefa Fučíka, mám na mysli knihu autorů Štěpánka a Minaříka "Československá lidová armáda na Rýnu" a knihu Petra Luňáka "Plánování nemyslitelného". Přečtení obou, na tomto místě jmenovaných, knih u mne, vyvolalo smíšené pocity. Především proto, že v obou knihách postrádám objektivní a do patřičné šíře a v náležitém kontextu zaměřený pohled na klíčové události poválečné doby.
Z množiny mužů, jíž jsem byl částí, a kteří v šedesátých letech minulého století sloužili v Československé lidové armádě (ČSLA), a přímo se dostali do kontaktu s pracemi, jež souvisely či přímo navazovaly na zpracování válečných plánů, nás již mezi živými mnoho nezůstalo. A jak se mi zdá, těch, kteří by chtěli k dané problematice se vyjádřit, je ještě méně. Budu ještě konkrétnější: z pětice mužů-funkcionářů 10. letecké armády, která se v první polovině šedesátých letech minulého století podílela na přísně utajovaných pracích na Generálním štábu ČSLA, žiju už sám. Jen já mohu podat očité svědectví o tom, jak se mi, po mých vlastních zkušenostech, jeví některé věci, kterými se zabývají autoři vzpomínaných knih.
Za příklad formulací, které podle mého soudu nesplňují základní kritéria toho, aby poskytly historický materiál, umožňující jeho uživatelům "se s minulostí vyrovnat, osvobodit se od její tíhy a najít od ní potřebný odstup a z ní se také poučit" (slova Dr Prečana), jsem vzal dvě věty z knihy Petra Luňáka. Jsou to tyto věty:
První věta se vztahuje k tak zvané "karibské krizi", o které jsem už v Listech také psal. Věta zní: "Plán postavit Spojené státy před fait accompli se začal hroutit v okamžiku, kdy Kennedyho administrativa na počátku září 1962 varovala Sověty…"
Druhá věta se vztahuje k dokumentu, který s dostatečně velkou senzacechtivostí byl "objeven" a pak zveřejněn před lety a stal se dokonce objektem rozsáhlé diskuze v rámci programu Parallel History Project of Cooperative Securiry(http://www.php.isn.ethz.ch). Luňákova věta zní: "V létě 1964 nařídila Moskva bez dalšího vysvětlení vypracovat nový operační plán,…". Plánem, který byl na základě onoho nařízení údajně vypracován je "Plán použití československé lidové armády ve válce" a je z roku 1964.
Chtěl bych ukázat, že ony výroky jsou pro mne dokladem toho, jak by události doby neměly být vykládány, to jest mimo kontext doby a podmínek. To platí pro mnou zvolený příklad, jak pokud jde řeč o karibskou krizi, tak i o zpracování onoho plánu. Těžko je lze považovat za materiál k tomu, abychom se z této doby mohli přiučit. Respektive: aby se mohli poučit ti, kteří to chtějí a pro které by studium minulosti za účelem poučení se, za účelem vyvarování se chyb předchůdců, by mělo být tak říkajíc jejich "služební povinností".
Nezpochybňuji výrok o tom, že "v době karibské krize se svět ocitl blíže k hodině pravdy, než si její západní účastníci uvědomovali". Proč by si to měli neuvědomovat jen "západní účastníci"?
Tři letní a podzimní měsíce, počínaje srpnem a konče polovinou listopadu roku 1962, jsem se svým štábem 10. letecké armády trávil mimo stálou posádku v Hradci Králové. Rámec našeho pobytu tvořila podzimní příroda českých zemí. Dnes si již nepamatuji, kde všude jsme byli rozmístěni, jaké přesuny náš štáb uskutečnil. Bezpečně však vím, že za celé tři měsíce jen jednou jsem měl možnost navštívit svou rodinu v místě mé posádky a nejsem si ani jist, zda tato návštěva byla tak dlouhá, abych mohl ulehnout do manželské postele. K tomu, abychom si uvědomovali, co se vlastně děje ve světě a proč se to vše děje, jsme neměli informace. Možná jsme neměli ani dost času se po nich pídit. Činnost mého štábu byla horečná, vyčerpávající, vymýšleli jsme řadu opatření předmobilizačního charakteru, abychom dosáhli nejvyššího možného stupně pohotovosti letectva naší armády. Poznávali jsme mnohé, co až to té doby před námi bylo utajováno. Byli jsme na příklad konspirativním způsobem přivezeni do jednoho, přísně utajovaného, prostoru v Západních Čechách, abychom si prohlédli připravované podzemní velitelské stanoviště armády. Do toho okamžiku ani velitel armády, ani já jako NŠ, jsme neměli o jeho existenci nejmenší tušení.
Že na druhé straně Atlantiku se odehrávalo hlavní "představení"onoho dramatu, kdy svět byl skutečně na okraji jaderné apokalypsy, jsem osobně neměl tušení. Teprve o mnoho let později, teprve v roce 1989, jsem se dovídal, jak onu dobu vnímal ministr obrany Kennedyho administrativy McNamara. Říká: "Večer 27. 10. 1962 jsem odcházel z Bílého domu od prezidenta. Byl jasný podzimní večer. A tehdy jsem si pomyslel "možná, že už nikdy nespatřím tak krásný sobotní večer." Tento můj pocit vyjadřoval úroveň krize, úroveň napětí, které panovalo ve světě."(Pravda -tiskový orgán KSSS- č. 42 z 11. 2. 1989, Rozhovor s McNamarou, který vedl G. Vasiljev.)
Hlavním materiálem, v němž jsem získával informaci o tom, co se odehrávalo na oné straně zeměkoule a i jinde, byly výsledky sympozií, které po řadu let probíhaly za účasti zástupců USA, SSSR a Kuby. Jejich cílem bylo vyhodnocení celé krize a učinění závěrů, které by mohly poskytnout ponaučení. Je až s podivem, že Petr Luňák nevěnuje žádnou pozornost výsledkům oněch pěti setkání významných představitelů, kteří analyzovali události oné krize, při které se "svět ocitl blízko hodině pravdy", aniž by se o konání těchto sympozií, hlavně pak o jejich závěrech, jen zmínil.
Snad nejvýznamnějším zdrojem objektivního pohledu na celou krizi jsou názory ministra McNamary. Ty jsou zcela mimo pozornost českého publicisty. Je pak možno očekávat, že podobně úzká, jednostranně a v podstatě ideologicky, tedy nikoliv historiograficky, zaměřená historie, bude takovým materiálem, který poskytne "potravu" pro ponaučení se, jak to požaduje Dr Prečan?
Jako v historiografii nevzdělaný laik nemohu vůbec pochopit autora Petra Luňáka, že dokáže vidět karibskou krizi pouze jen jako důsledek rozhodnutí Chruščova a jen z pohledu toho, kdy se začal hroutit údajný jeho plán. Jakoby zde vůbec neexistovalo rozhodnutí kolektivního orgánu ze dne 10. 6. 1962, kterým bylo předsednictvo ÚVKSSS. Byl to tedy tento politický orgán, jenž návrhy, předložené Chruščovem a zpracované jemu podřízenými vojenskými činiteli, schvaloval.
Jakoby zde vůbec neexistovala úloha vojenských činitelů, jichž jedním z hlavních úkolů je nepřetržité vyhodnocování strategické situace vlastní země, vypracovávání a předkládání politickým orgánům výsledků svých hodnocení. Ti se myšlenkou rozmístit sovětské rakety na Kubě zabývali už dříve. Byl to ministr obrany R. Malinovskij, který v květnu 1962 říká Chruščovovi: "Ano, zabývali jsme se variantou umístění raket na Kubě, ale rozhodnutí musí učinit politici". (Rozhovor korespondenta Ogoňku Žukova s historikem Volkogonovem, Ogoňok č. 44-46/ 92).
Je nepřirozené a irelevantní, jestliže je prováděna taková analýza strategické situace v jakémkoliv státě, tedy i v SSSR, zejména analýza stavu, poměru sil a bojových možností strategických prostředků, včetně strategického bombardovacího letectva, jaderných zbraní a raket, jakož i řady dalších faktorů ovlivňujících strategickou rovnováhu, či v daném případě nerovnováhu? Ve světě, který nebyl totálně demilitarizován? Lze očekávat či chtít, aby stát takového významu a takové historické zkušenosti, jakým byl Sovětský svaz té doby, nebude znepokojen situací, která se kolem něj vytvářela? Že se neoprávněně bude cítit v roli obkličované pevnosti a nebude na to, podle něj přiměřeným způsobem, reagovat? Je z hlediska historiografie správným přístupem, jestliže suverénnímu státu je právo na provádění podobné analýzy de facto upíráno?
Jestliže na místech, podobných těm, které zaujímal třeba ministr obrany Malinovskij, byla taková analýza provedena, pak jistě musíme připustit, že výsledky nemohly uspokojovat ty vojenské činitele, kteří měli nejvyšší odpovědnost. A nemuseli vůbec být motivováni svou "chutí zopakovat si slavné chvíle vítězství ve druhé světové válce". Pokud by takoví činitelé nevarovali či neupozorňovali politické činitele na existující problémy, pak neměli na svých místech co dělat! To snad je srozumitelné každému profesionálovi a snad i laikovi, že? Z analýzy vyplývalo, a tomu můžeme dnes věřit, že musela být konstatována drtivá převaha, (maršál R. Malinovskij hovořil o převaze "подавляющей"), kterou měly Spojené státy nad Sovětským svazem v prostředcích dopravy strategických jaderných zbraní k předpokládaným cílům na jejich území. Převaha umocněná tím, že v bezprostřední blízkosti sovětských hranic, to jest na území Turecka, byly umístěny rakety Jupiter, schopné nést jaderné zbraně. A v té době už to byly zbraně nikoliv "hromadného"ničení, ale ničení "absolutního", zbraně termojaderné!

VZPOMÍNKA NA HRDINY

18. října 2011 v 16:02 | veteranus
VZPOMÍNKA NA HRDINY
27. srpna 2011 byla v části Valašského Meziříčí, dřívější osadě Poličná, odhalena deska Standovi Havlíčkovi a Oldovi Losertovi, kteří tam pře 53 roky zahynuli při katastrofě Il-28.
Na malé oslavě, která se konala z iniciativy přerovské pobočky Svazu letců ČR, především pak jejího bývalého předsedy Mirka Chalupeckého, jsem pronesl tento projev:
"Vážení přítomní, kteří jste se dnes sešli v Poličné, abyste byli účastni odhalení desky dvěma československým letcům a uctili tak jejich památku.
Před 53 roky na tomto místě zahynuli Stanislav Havlíček- velitel letounu-pilot a Oldřich Losert-navigátor a bombometčík, jak jsme tehdy říkali šturman. Josef Hájek-palubní střelec-radista - destrukci letadla přežil jako těžce zraněný.
Znal jsem tyto tři muže. Jednoho z nich, Stanislava Havlíčka, jsem považoval za svého nejlepšího kamaráda. Byl též přítelem mé rodiny. Byl mým svědkem, když jsem uzavíral v roce 1954 sňatek. Na místo, kde dnes stojíme, jsem podle rozkazu velitele 46. bombardovací letecké divize, dorazil krátce po nehodě a oba muže jsem viděl ještě v té pozici, ve které přestala bít jejich srdce. Když jsem se krátce po půlnoci vrátil zpátky do Přerova, poprosil jsem svou, dnes již zesnulou manželku, která Standu i jeho obě Danušky, dobře znala, aby spolu s jedním důstojníkem šla své kamarádce, manželce Standy, Danušce, oznámit smutnou zprávu o smrti jejího manžela a otce jejich dcerušky, která v té době spala ve své dětské postýlce. Přiznávám i dnes, že jsem byl tím, co jsem uviděl na tomto místě, natolik otřesen, že jsem nenašel dost odvahy a síly, abych to učinil sám.
Můžete se zeptat, co se vlastně oné noci událo, že právě zde našli svou smrt a těžké zranění tři muži. Startovali v 19:52 na dráze 07 letiště Přerov. Měli plnit úkol číslo 7, cvičení číslo 102 osnovy bojové přípravy bombardovacího letectva. Do cesty se jim však postavil nepřítel jiný, než ten, proti kterému se učili bojovat. Byla to příroda v podobě bouřkového mraku, do kterého nechtěně vlétli. Z hodinových zpráv meteorologů vyplývalo, že bouřkové mraky byly pozorovány v Ostravě, na Libavé, též v Bratislavě. Jak jsem osobně znal velitele letounu a pilota Stanislava Havlíčka, považuji za vyloučené, že by do bouřkového mraku vlétl úmyslně. Velitel letectva ve svém hlášení o katastrofě, které podával ministru národní obrany, uvádí, že pilot " nezvládl techniku pilotáže" a při vybírání letounu ze střemhlavého letu "překročil násobek meze pevnosti" stroje. Ta činila 6,92 násobek síly zemské přitažlivosti. Poslední slova, která z paluby letadla byla pronesena do éteru, zněla: "Já 301, výška 3000, zatáčka". To přesně odpovídalo standardnímu odletu z letiště.
Co se týče "nezvládnutí techniky pilotáže" odvolám se na slova významného zkušebního pilota Britského leteckého úřadu Davise. Ten měl obrovskou zkušenost v létání na různých typech vojenských i civilních letounů. Kromě jiného zalétával také první proudový dopravní letoun světa Comet. Ve své knize o pilotáži velkých letadel "Handling the Big Jets" ("Jak pilotovat velké tryskáče") napsal také tato slova: " Nepokoušejte se úmyslně prolétávat bouřkovými mraky. Nemohu dát recept na to, jak pilotovat letoun, když do takového mraku vlétnete. Musíte však pilotovat letoun tak, abyste přežili!"
Pilotovi onoho letounu Il-28, Standovi Havlíčkovi, se to však nepodařilo, zvláště když konstrukce letounu, a o tom jsem do dnešní doby přesvědčen, že byla hlavní příčinou katastrofy, neodolala přetížením vyvolaným oním děsivým vírem vzestupných a sestupných proudů, který v bouřkovém mraku panuje. Tomuto přetížení, které bylo vyvoláno účinkem turbulence, jež v takovém mraku panuje, může, byť nechtěně, napomoci i sám pilot. Žádný výcvik, žádná pozemní příprava, žádná simulace na letových trenažérech, nás, piloty, nemohla naučit, jak čelit takovým nespoutaným silám přírody.
Ještě jednu otázku bychom si měli položit v době, která tak usilovně hledá a vytváří své hrdiny, třeba tím, že je hledá mezi vrahy nebo tím, že vysílá vojáky na mise, které s obranou této země nemají nic společného. Co vedlo tyto mladé muže k tomu, že nastoupili k letu za podobných podmínek? Bylo to snad snaha po zvýšení produkce adrenalinu ve svém těle? Či snaha ubít nudu oddáváním se nějaké kratochvíli? Nikoliv! Bylo to vědomí služební povinnosti, věrnosti přísaze, kterou jako vojáci složili, věrnost službě své vlasti. První prezident této země TGM se ve svém prvním projevu k Národnímu shromáždění v prosinci roku 1918, když hovoří o našich legionářích, kteří vybojovali tomuto národu svobodu, říká, že je, kromě jiného, motivovala i jejich "obětavá věrnost národu". Rád bych se zeptal: "Nebyla obětavá služba národu i tím základním motivem, který vedl ony tři muže k tomu, aby vzlétli jednoho srpnového večera k letu, který skončil pro ně tak nešťastně?" Podle toho, jak jsem tyto muže znal, mohu odpovědět zcela jednoznačně: "Ano, právě toto motivovalo i je! I když, pochopitelně, to nevyjadřovali tak nadneseně. Motivovala je jejich odpovědnost ke kolektivu, jehož byli příslušníky, motivovala je odpovědnost velitelů, vedla je jejich odpovědnost vojáků, pro které vojenská přísaha nebyla jen prázdnou snůškou slov!"
A proto považuji i za svou osobní poctu, jestliže mohu dnes, na tomto místě vzdát čest jejich památce, čest jejich hrdinství. Nebyla to prostá odvaha, se kterou tito muži, kterých dnes vzpomínáme, usedali do kabin svého stroje, aby provedli jeden, možná z rutinních už pro ně, letů. Bylo to něco více, než prostá statečnost. V mých očích, a věřím, že nejsem v tomto mínění osamocen, byli všichni tito tři muži, z nichž dva - Stanislav Havlíček a Oldřich Losert nalezli zde, v obci Poličná, v srpnu 1958 svou smrt, hrdiny. Byli to hrdinové své doby, kteří byli motivováni, kromě lásky k létání, jedním z nejvyšších mravních cílů- službou své vlasti, svému národu.
Čest jejich památce!"

ZAMYŠLENÍ SE NAD JEDNOU KNIHOU

18. října 2011 v 14:54 | veteranus
ZAMYŠLENÍ SE NAD JEDNOU KNIHOU O LETECTVÍ
V letošním roce vydalo chebské nakladatelství letecké literatury "Svět křídel" knihu "Nehody dopravních letadel v Československu,díl 3, 1961-1992". Záměrem nakladatele jistě bylo a je přispívat k šíření informací a vědomostí o tom, co bylo a stále ještě je objektem zájmu mnoha lidí. A nemusí to vždy být jen "fandové" typu těch "takyfandů", kteří v dnešní době zaplavují mnohá utkání fotbalistů a hokejistů a kteří si způsobem, jim vlastním, léčí jakési své "Minderwertigkeitsgefűhlen" (=pocity méněcennosti)..
Jak už to chodí v dnešním světě, jsou mnohé články těch nejzákladnějších zákonů mnohými vykládány velice volně. Někdy tak volně, že jsou při jejich uplatňování porušovány jiná základní práva a svobody druhých. To platí i o článcích 10 a 17 Listiny základních práv a svobod. Je jen bolestí dnešní doby, že mnozí se nad možnými důsledky publikování svých subjektivních názorů jen málo zamýšlejí. Jestli vůbec ano. Jestli se to pak odehrává v jisté komunitě lidí spřízněných duší i osudem, je to jen smutné.
Nehody dopravních letadel dnešní doby, kdy jsou na jejich palubách přepravovány někdy stovky lidí, vyvolávají vždy zvýšenou pozornost veřejnosti. A to nejen v době, kdy k takovým nehodám dochází, ale i tehdy, kdy je třeba vzpomínáno jejich výročí. Případně tehdy, kdy se, třeba s velkým odstupem doby, objeví nové skutečnosti, anebo i tehdy, kdy to, co se stalo, je z důvodů, těžko pochopitelných, svévolně zkresleno.
Veliký muž evropské historie, Marcus Tullius Cicero, znamenitý to řečník, politik, filosof a spisovatel, jehož dílo má pro dějiny evropské civilizace mimořádný význam, kromě jiného také napsal či pravil: "Ať se historie neopovažuje tvrdit nic nepravdivého, ani zamlčet nic pravdivého" (Ne quid falsi dicere audeat, ne quid veri non audeat historia)
Když jsem četl některé pasáže vzpomínané knihy, tak jsem si kladl otázku: platí slova Cicerona jen o tom, co píše či tvrdí historie? Neměla by tato zásada platit i tehdy, jestliže někdo píše o událostech minulých? Třeba o leteckých nehodách, ke kterým došlo před 45 roky? Vždyť to je také historie, ne?
Myslím si, že by taková zásada platit měla. Pokud však motivy toho, co se píše, nejsou jiné, než se dobrat pravdy. Podstatou, velkým Římanem formulované, zásady, není nic jiného, než obhajoba pravdy a odsouzení lži či podvrhu. Vůbec nechci zpochybnit právo kohokoliv, aby se i na takovou událost, jakou je letecká nehoda, nepodíval dnešníma očima. Avšak za jediné podmínky, která je podmínkou sine qua non. A tou je odhalení či zjištění nových skutečností, které v době nehody známy nebyly nebo byly zamlčeny či přehlédnuty. Jestli k něčemu podobnému došlo, a je dnes nad jakoukoliv pochybnost zjištěno, že se tak stalo, pak jedinou cestou k nalezení pravdy je obnova příslušného šetření, je jí nové prozkoumání a zhodnocení nově zjištěných skutečností. Takovou cestou k nalezení pravdy nemohou být jen jakési spekulativní úvahy, bez toho, že by byly předloženy nové důkazy.
Vzpomínaná kniha však v jedné své části požadovanou zásadu nesplňuje. Je to ta její část, kde se autoři zabývají nehodou bulharského letadla IL-18 LZ-BEN, ke které došlo 24. listopadu 1966 v Malých Karpatech. Autoři knihy zde vytvořili pod rouškou kritiky myšlenkové konstrukce, které nejen že nejsou v souladu s tehdy provedeným šetřením příčin nehody, ale dokonce se opírají o smyšlenky, jež nemají nic společného s tehdy platnými právními normami. Jejich názory jdou dokonce tak daleko, že podsouvají komisi i odpovědným pracovníkům resortu dopravy jakési, blíže nespecifikované politické ovlivňování vyšetřování nehody, falšování výsledků šetření, snahu svalit odpovědnost za nehodu tam, kam nepatří.
Motivace jejich pohledu na práci odpovědných orgánů a osob je zcela nejasná a budí dojem, že se zde jedná o cílenou snahu poškodit čest, pověst a dobré jméno osob, které tehdy vyšetřování nehody vedly či jehož se přímo zúčastnily. Při tom autoři ve své nedůslednosti nemají ani tolik odvahy, aby ze svých, vyloženě subjektivních, názorů, vyvodili odpovídající závěry: to jest dali podnět k obnově šetření, které jedině by bylo s to vyjasnit, zda to, co uvádí autoři knihy, představuje nové skutečnosti, jež komise tehdy neznala či nebrala v úvahu, nedávají podnět k trestním stíhání osob, které ještě žijí a nesou podle jejich závěrů odpovědnost za nehodu, při níž, vedle velké materielní škody, došlo k usmrcení 82 osob, jež byly na palubě letadla v době oné nehody.
Protože nic z uvedeného autoři neučinili, lze se jen domnívat, že motivy jejich psaní nejsou poctivé, že jim nejde o dopátrání se pravdy, ale jen a jen o pomluvu. Pomluvu, pro kterou je právo na svobodu projevu jen zástěrkou.
A tak se lze oprávněně ptát: je publikování něčeho podobného opravdu tou cestou, která by mohla tu část veřejnosti, jež se o letectví zajímá, obohacovat? A kterou snad sleduje i chebské nakladatelství letecké literatury? Zdá se, že o tom lze s úspěchem pochybovat!