Červen 2010

PONĚKUD OPOŽDĚNÉ STAROSTI PAVLA RYCHETSKÉHO

11. června 2010 v 4:40 | VETERANUS
PONĚKUD OPOŽDĚNÉ
STAROSTI PAVLA RYCHETSKÉHO.

Předseda Ústavního soudu  Pavel Rychetský poskytl rozhovor deníku "Právo". Byl zveřejněn 24. dubna 2010. Pro státního úředníka takového kalibru s nezvyklou upřímností a otevřeností projevil starost o mnohé stránky našeho života. Zdá se, že mu na srdci leží jak politická kultura, tak vliv nadnárodních
i domácích monopolů, postavení politických stran a v neposlední řadě i stav naší justice. Kromě jiného řadí prezidenta Klause i dnes již bývalého předsedu ČSSD Paroubka
(aniž je výslovně jmenuje) mezi lidi, "kteří nepochopili v jaké době a v jakém světě žijí", což je, podle něj,
projevem, nikoliv politické orientace, ale osobních kvalit těchto i jiných.
Při čtení jeho výroků si člověk
musí uvědomit, že tento nejvýše
postavený jurista, byl po jistou dobu také členem vlády. A to z titulu svého postavení jakožto ministra spravedlnosti. Ve svém rozhovoru otevřeně označil současný stát za zloděje, který okrádá vlastní národ, tedy toho, z jehož vůle vůbec existuje. To je jistě výrok velice významný a hodný pozornosti.
A zcela nečekaně položil, spolu "s řadou lidí", za které se takticky schovává, otázku, kdo vlastně v naší zemi vládne: zda je to vláda ustavená z vůle parlamentem voleného lidu, a hlavou státu jmenovaná, či zda nám vládnou takoví giganti ekonomiky, jakými jsou ČEZ, IPB a další. Jinými slovy, zda vládní moc je či není, řečeno slovy Tita Livia (59 před n.l.-17n.l.) "in postestate locupletium", tedy zda vláda je či není v moci boháčů, zda je určována boháči, či nikoliv. Eo ipso zda tato vláda existuje či ne v souladu s nejvyšším zákonem země.
Chtěl bych se blíže podívat na některé výroky Pavla Rychetského  pohledem člověka, který za více než osmdesát let života v této zemi získal i jisté zkušenosti a považuje se za způsobilého pohlížet na problémy ze širšího hlediska. A samozřejmě se pokusím i vyjádřit názor na to, jak situaci může, či mohl by, ovlivnit
Ústavní soud, jehož je, zřejmě doživotně či do dobrovolného odchodu do důchodu, Pavel Rychetský ustanoven předsedou. Ani předseda Ústavního soudu
se, podle mého soudu,
nemůže stavět do pozice "já nic, já muzikant". Jako součást státní moci se nemůže tvářit a chovat tak, že je zde na jedné straně někdo, v daném případě stát, kdo ukradl peníze určené na důchody občanů státu, a vedle toho je tady jiná složka státní moci- Ústavní soud - tedy někdo, kdo má právo k tomu jen přihlížet a nemá povinnost aktivně a iniciativně konat.
Velice zajímavý je rovněž názor pana Rychetského, že "za dvacet let od listopadu (míněn zřejmě listopad 1989) nemá politická úroveň vzestupnou, ale sestupnou úroveň". Co to vlastně je ona "politická kultura"? Není to náhodou jen součást všeobecné kultury státu a národa? Jestliže je kultura vůbec souhrnem materielních a duševních hodnot, které vytvořilo lidstvo, a tedy i národ, a které "charakterizují určitou roveň rozvoje společnosti či národa" nebo podle jiných je kultura dokonce "předáváním osvojené zkušenosti" lidského rodu a tedy i národa, pak by se měl předseda Ústavního soudu zamyslet i nad tím, jak k poklesu kultury a politické kultury přispělo soudnictví včetně Ústavního soudu!

Cožpak není projevem úpadku a poklesu kultury, tedy kultury politické, a nakonec i justiční, to, když není zhodnocena bolestivá zkušenost Evropy i vlastního národa,
kdy nejsou vyvozeny závěry z toho, k jakým důsledkům vedlo uplatňování kolektivní viny a tedy i kolektivní odpovědnosti? Cožpak není projevem poklesu politické kultury, jestliže
výkonná moc navrhuje a zákonodárná moc přijímá zákony, které na
principu kolektivní viny přiznají odpovědnost všem členům jedné politické strany za zločinná rozhodnutí příslušných orgánů této strany, která vedla i ke zbavení života lidí na základě nedoložených vykonstruovaných obvinění? Cožpak není poklesem politické kultury, jestliže
soudy nad minulostí vynáší nikoliv historici, kteří jsou jediní k tomu kompetentní, ale politici, kteří se sešli v zákonodárné instituci, kteří se postavili do role soudců nad dějinami, aniž je k tomu někdo dal mandát? Myslí si snad pan Rychetský, že se Ústavní soud může zbavit své spoluzodpovědnosti za důsledky na politickou kulturu ponechání v platnosti jistého zákona a
domnívá se, že tyto důsledky zeslabí
případně
vyloučí
tím, že tento zákon prohlásí jen za deklarativní a nemající přímé právní důsledky? Morální důsledky takových deklarací, provedených formou zákona, ty už ústavní soudce nezajímají? Lze se pak divit, že v důsledku přijetí a ponechání v platnosti takových zákonů, se rozštěpí národ na ty, kteří jsou,
v pojetí nových"soudců" nad dějinami, čistí a na ty, kteří se pošpinili třeba tím, že byli členy jisté politické strany či tím, že studovali "univerzitu marxismu-leninismu"?
Lze považovat za projev vysoké politické kultury to, jestliže je ponechán v platnosti jiný zákon, který kromě principu kolektivní viny, zakotví i princip presumpce viny či za důvod k podezření ze závadného chování,
který pak zakotví to, že občan státu je
à priori
zbaven
spolehlivosti a nemůže proto vykonávat jisté činnosti? Jak to na příklad činí zákon o zřízení
Ústavu pro studium totalitních režimů a že takový zákon zvyšuje právní, politickou a celkovou kulturu národa? Řada občanů tohoto státu je zbavena práva být členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů jen proto, že byli členy KSČ
v jistém definovaném období či jen proto, že absolvovali studium na vysoké válečné škole v SSSR a absolvování toho studia jim bylo v našem státě nostrifikováno? A to navzdory tomu, že nebyl tento občan zbaven spolehlivosti v důsledku soudního projednání jeho konkrétního činu či jen proto, že jako voják se podrobil rozkazu ministra a byl vyslán ke studium v zahraničí?
Není toto vše, co jsem až dosud napsal, výrazem toho, že si v naší zemi politikové i soudní orgány přisvojili pravomoci, které jim nepatří? A že to výrazně v záporném slova smyslu ovlivňuje politickou kulturu v naší zemi, na jejíž klesající úroveň Pavel Rychetský tak žehrá?
Lze se ptát pana Rychetského, zda si on, i jím vedený Ústavní soud, alespoň vědom toho, že v některých zemích západně od našich hranic
už před řadou let byla vedena diskuze o tom, zda jsou politikové a právníci vůbec oprávněni soudit dějiny?
A že k tomu zcela vyhraněné a jednoznačné stanovisko zaujímali i tak vysoce postavení politikové, jakými je na příklad
francouzský prezident?
Jestlipak je váženému pan předsedovi Ústavního soudu České republiky známa petice
19ti francouzských historiků z roku 2006, k
níž se připojilo několik stovek dalších, kteří, kromě jiného, prohlásili :
Historie není objektem práva. Ve svobodném státě nepřísluší ani Parlamentu ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu. Politika státu, i když je motivována těmi nejlepšími úmysly, není politickou historií. ( V originále to zní zakto : « L'histoire n'est pas un objet juridique. Dans un Etat libre, il n'appartient ni au Parlement ni à l'autorité judiciaire de définir la vérité historique. La politique de l'Etat, même animée des meilleures intentions, n'est pas la politique de l'histoire.)
Mohl bych uvádět ještě řadu dalších příkladů, kterými bych mohl dokumentovat to, že, podle mého soudu, Ústavní soud republiky nehraje v procesu formování a kultivování politické, a tedy i právní, kultury tu roli, která by mu, podle
stanoviska jehnoho z řadových občanů této země, příslušela.
A že se pan Pavel Rychetský ve svém rozhovoru pro deník « Právo », jak byl uveřejněn v dubnu tohoto roku, dostal jaksi « mimo mísu ». A
zbavuje se tak i morálního práva stavět se nad současný stát !