Srpen 2007

Pavel Bobek radí Václavu Klausovi jak se stát prezidentem s velkým P

19. srpna 2007 v 12:15 | veteranus
Pavel Bobek radí Václavu Klausovi jak se stát prezidentem s velkým P.
Zpěvák a architekt Pavel Bobek radí v Lidových novinách Václavu Klausovi dne 17. srpna 2007 jak se stát opravdovým prezidentem. Prezidentem s velkým P.
Jako interpret contry folkových balad se dal Pavel Bobek poslouchat. Jakým je architektem soudit nemohu. Když však vstupuje na téma politiky a radí Václavu Klausovi jak se stát prezidentem s velkým P a odlišit se od "dvojnásobného kapitulanta" Edvarda Beneše- pak je,podle mého soudu, úplně vedle. A když navíc ve svých větách používá množné číslo, jakoby byl i mým mluvčím, pak už je to i poněkud troufalé.
Pavel Bobek miluje Ameriku. Chce, aby jeho děti i on sám žili ve svobodě. Není sám. I jiní mají rádi Ameriku, i jiní mají své děti, vnoučata a pravnoučata. I jiní chějí žít ve svobodě. I pisatel těchto řádků má rád Ameriku, Ameriku Billie Holidayové, Counta Basieho, Louise i Neila Armstronga, Johna Wayna, Dustina Hoffmana, Meryl Streepové. Nemá však rád Ameriku Harryho Trumana, Nixona, Cheynyho, obou Bushů, Clintona či Madeleine Albrightové.
16.7.1945 všechny, kdož přihlíželi zkušebnímu výbuchu atomové bomby v Alamogordo v poušti Nového Mexika "ovládl strach z mohutnosti výbuchu" (Robert Jungk), který osvítil krajinu světlem "jasnějším než tisíc sluncí". Po 6. srpnu téhož roku se tento strach, děs, hrůza (latinsky terror) přenesl na celé lidstvo a děsil svět po celý zbytek dvacátého století a vyvolává strach a hrůzu dodnes. Může nás utěšovat trvale že tento "strach, všeobecný strach, bude i nadále slavit úspěch tam, kde státnický um ani náboženství dosud neuspívají" (Eisenhower)?
Jeden z mála velkých amerických prezidentů Roosevelt kdysi prohlásil, že jednou ze základních svobod je svoboda od strachu. Opravdu si Pavel Bobek myslí, že systém protiraketové obrany, kterou s takovou vehemencí prosazuje současná Amerika a které se dostává takové podpory i od našich vládních představitelů, a zřejmě i od Pavla Bobka, nás zbaví strachu z "nevyzpytatelných režimů napojených na teroristické sítě"? Opravdu může vážně uvažovat o tom, že občané "bývalé velmoci", která je "arogantní" na rozdíl od jiných nearogantních, nemají právo pociťovat strach, když se k jejich hranicícm vytrvale, krok za krokem přisunují a je obkličují vojenské základny všemožného ražení, včetně základen tak zvaně protiraketové obrany, které se velice rychle mohou přetransformovat v základny nikoliv obranné, ale útočné? Útočné v případě, že jejich skuteční páni a velitelé usoudí, že je ohrožena jejich "svoboda neomezeného přístupu k naftovým či surovinovým zdrojům za přijatelné pro ně ceny" (Bezpečnostní doktrina Spojených států), když už lehkomyslně vyčerpali zdroje své?
Pavel Bobek je přesvědčen, že Amerika je "jedinou mocí na světě, která je schopna nás ochránit". O této schopnosti se po 11. září 2001 dá s úspěchem pochybovat.To ale není vše. Schopnost ještě neznamená "ochotu". Jak mám věřit v tuto ochotu, když vím, že Amerika seděla se založenýma rukama,lízajíc si rány z celosvětové hospodářské krize, již sama přivolala, když prezident Beneš čelil hrubému nátlaku-diktátu- velmocí stojícíh na Západ od našich hranic a nenacházel podporu v rozeštavaném politickém spektru vlastní země, v mnohém napomínající rozeštvanost současnou?! Jak mám věřit v tuto ochotu, když to byla Amerika v osobě svého prezidenta, která v Jaltě spolurozdělila Evropu na sféry vlivu, nás přiřadila do sféry vlivu sovětského a nehnula prstem, když se u našich hranic formovala invazní vojska v roce 1968 a když SSSR si chtěl vojenskou mocí tento vliv udržet! Myslí si opravdu, že Amerika bude pro naši zemi riskovat všeobecnou jadernou válku,jejímž důsledkům se, na rozdíl od válek minulých, vyhnout nemůže!
Bylo to právě ono rozdělení Evropského kontinetu, které bylo provedeno v Jaltě a za které ve stejné míře nesou odpovědnost Stalin, Churchill i Roosevelt, a které se jeví jako prapříčina "stažení železné opony" a okolností, že "Západ si nedovolil vměšovat se do událostí v Budapešti v listopadu 1956 a v Praze 1968" (francouzský historik Francois-Cavier Coquin).
Jestli tedy by bylo možno si přát něco od českého prezidenta, pak je to ne honba za představou prezidenta s velkým P, k tomu je povolána jen a jen historie, ale bylo by to prohlášení: "Vážení američtí přátelé, chceme být vašimi spojenci v případě, že budete napadeni či vám bude hrozit konkrétní a nad jakoukoliv pochybnost doložené, nikoliv virtuální, napadení, ale nechceme, aby vašimi akcemi na evropském kontinentě se vytvářela nová "zeď", nová "opona", na jejíž druhé straně bude stát Rusko, ruský národ, ke kterému ve své novodobé historii jež se měří už staletími, náš národ s takovými nadějemi vzhlížel!"
"Dnes je situce taková, že bezpečnost každého státu může být zajištěna jen tehdy, jestliže je brána v úvahu bezpečnost všech. V dnešní vzájemně propojeném světě může existovat pouze všebecná bezpečnost", to jsou slova Michaila Gorbačova těchto dní.
Tak tedy žádné radary, žádná sila, kterými se někdo cítí zabezpečen a jiný ohrožen, nemohou včeobecnou bezpečnost zajistit. To by si měli uvědomit čeští politikové, včetně Vaclava Havla i umělci pouštějící se do politiky, jako je Pavel Bobek!

Shrek a Fajtl-jak se to rýmuje?

15. srpna 2007 v 15:29 | veteranus
V Týdeníku rozhlas číslo 34/2007 uveřejnil jeho redaktor Milan Šefl glosář pod uvedeným názvem. V něm se dost nevybíravě zabývá hlavou státu. Je to jistě jeho právo mít na věci jiný názor než prezident, ale jistá etická hlediska by se neměla odhazovat na smetiště.
Z glosáře není vůbec patrné, proč použil jméno Františka Fajtla, válečného letce, který bojoval na západní i východní frontě. M. Šefl asi proto použil jeho jméno, aby, ukázal, že film "Tmavomodrý svět", který vypráví o českých letcích RAF, a který se asi panu prezidentovi ne moc zamlouval, eo ipso už svým námětem dává záruku vysoké kvality, kterou se pan prezident odvažuje zpochybňovat. Jaká to troufalost od hlavy státu, že?
Napsal jsem do redakce Týdeníku rozhlas toto sdělení svého stanoviska ke glosáři Milana Šefla:
Filmy, o kterých Milan Šefl píše, a které si údajně vzal na "paškál" prezident Klaus, když se podle glosátora "vyjadřoval ke stavu domácí kinematografie" a tím se pasoval, zase podle slov glosátora, na "předního českého odborníka" v "řadě oborů", jsem neviděl. U českých hlavně proto, že mi stačí upoutávky na české filmy, kde se to většinou hemží sprosťárnami, vulgárnostmi, přehnanou erotičností. Získat po takových reklamách a vábničkách chuť na shlédnutí českých filmů, jsem opravdu neměl a nemám. Možná, že se díky tomuto mému postoji s tím "svezou" i filmy dobré.
Myslím si, že je nevkusné na jedné straně přiznávat i prezidentovi země právo na vyjádření svého názoru na stavbu nové národní knihovny či k různým "šlágrům" současných pravověrných "ekologů" a pak jej, zřejmě proti jeho vůli, pasovat do řady "předních českých odborníků" na obory, jichž se to týká. Avšak budiž. Povýšenecký vztah k hlavě státu lze vsunout i "mezi řádky".
Jakmile však si glosátor vezme do "péra" už zemřelou osobu, o které také něco vím, a chce si pomocí jejího jména "vyřizovat své účty" s prezidentem republiky, pak se velice rád přiřadím k oné "mlčící většině", která snad se, podle názoru pana Šefla, obává toho, že jí bude někdo z umělecké fronty připomínat selhání.
Když jsem se otázal svého svědomí, pak vidím, že mé selhání, pokud se týče Františka Fajtla, spočívá asi v tom, že v roce 1965, když bylo na nejvyšších politických místech rozhodnuto o rehabilitaci neprávem postižených letců - mimochodem tato rehabilitace byla nad jakoukoliv mou pochybnost zahájena poté, když v době oslav 20. výročí Slovenského národního povstání, se Nikita Chruščov při vstupu na slavnostní tribunu na Sliači otázal prezidenta Novotného: "A gdě Fajtl?"-jsem vzal služební auto značky Škoda MB, rozjel se do Loun a nabídl Františku Fajtlovi práci u Státní letecké inspekce, které jsem tehdy šéfoval. Pak jsem selhal podruhé, když jsem jej vzal s sebou do komise, která ve spolupráci se zástupci cizího státu vyšetřovala nehodu dopravního letadla na našem území. Potřetí to pak bylo tehdy, kdy jsem navrhl Františka Fajtla do komise, která odjela v roce 1967 do Kanady, aby tam "představovala" naši zemi při vyšetřování nehody čs. letadla v Ganderu.
Z úst Františka Fajtla a jiných letců, včetně letců, kteří bojovali na frontách druhé světové války, znám mnohé, o čem pan Šefl jen může tušit. Mám zcela jasný a vyhraněný postoj k tomu, jak pohlížet na to, že tento válečný hrdina byl neprávem obviněn z úkladů proti republice, když předtím za ni nesčíslněkrát nasazoval život ve vzdušných bojích. Do náležitých souvislostí jsem také ale schopen postavit i fakt, že byl rehabilitován a povyšován už v roce 1965, (že žádná rehabilitace nemůže nahradit ztracené roky vím z vlastní zkušenosti!), že v roce 1969 už mohl vydat třetí vydání své knihy "Sestřelen", v roce 1974 pak knihu "První doma", v roce 1980 "Vzpomínku na padlé kamarády", v roce 1984 knihu "Podruhé doma", v roce 1987 pak knihu "Boje a návraty". Jestli psaní a vydávání knih, účast na práci orgánu státního odborného dozoru v civilním letectví lze zahrnout pod pojem "živoření", pak asi nežijeme ve stejné zemi a nepoužíváme stejný jazyk.
To vše, o čem píši, se, vážený pane Šefle, odehrálo v období komunistického režimu, který vůči Františku Fajtlovi ukázal nejen svou krutou tvář, ale i schopnost odstraňovat neprávem spáchané křivdy a zmírňovat jejich důsledky! A jejich zmírňování jsem i já ( a nebyl jsem sám) považoval za svou morální povinnost , i když Vy osobně asi toto celé období i veškeré naše chování a jednání považujete za naše selhávání! Jak se zdá doba Babylonu není tak příliš vzdálená! Ale "tam kde kdysi byl Babylon, je dnes holá pláň"- o tom nás už dávno poučoval, tuším, Karel Gott! Snažme se nedostat se do podobných nesnází, jako se dostali Babyloňané! A dávejme slovům jejich pravý smysl!
Brno, 15.8.2007, vysloužilý vojenský letec.

René Pelán,kladivo a srp

13. srpna 2007 v 18:11 | veteranus
René Pelán, kladivo a srp
Místostarosta městské části Brna - Králova Pole, René Pelán vzal letos z jara do ruky příslušné nástroje a na památníku Rudoarmějců, kteří spí svůj věčný sen v Králově Poli, když položili své životy při osvobozování Brna v dubnu-květnu 1945, vybrousil symbol kladiva a srpu. Ke zdůvodnění svého činu, který vyvolal, jistě vedle souhlasu, i mnoho nesouhlasných projevů, použil mnoho "argumentů". Hlavně argumentoval tím, že kladivo a srp pro něj symbolizují dobu, kdy tuto zemi řídila, v podstatě autoritativně, komunistická strana.
Napsal jsem mu o tom své mínění, aniž bych si dělal iluze, že by má snaha mohla mít kladnou odezvu. Mám za to, že jeho čin nebyl spontánní, ale vyplýval z jeho hlubokého přesvědčení. A s tím , jak sám vím i z vlastní zkušenosti, se dá máloco dělat a je zapotřebí mnohdy desítek let, aby se člověk na některé své činy díval jinýma očima, než v době, kdy je vykonával. Zdá se mi beznadějné vyvracet názor, který si pan Pelán vytvořil a v němž spojuje symbol srpu a kladiva se špatnými skutky lidí, kteří tyto skutky vykonali ne pro slávu těchto symbolů, ale pod jejich záštitou.
Pro příklad toho, že jiní, ne nevýznamní, lidé mohou mít na symboly kladiva a srpu odlišný názor, jsem uvedl, jak se na ně dívá významný francouzský historik F.X.Coquin v článku, kde se zabývá problémem stotožňování stalinismu s hitlerismem. Cituji ve volném překladu: "O tom, že mezi Německem a stalinským SSSR nebylo nic společného svědčí, kromě jiného, i symbolika obou zemí. Svastika je pohanským znakem, který byl v jistém kontextu spojován s rasistickými idejemi, zatímco srp a kladivo zosobňují mírovou práci. Stačí si jen připomenout pavilony obou zemí na Světové výstavě v Paříži v roce 1937. Rozdíl mezi svastikou a srpem a kladivem už tehdy předpovídal budoucí střetnutí." (Nekotoryje razmyslenija... (Réflexions sur l'identification du stalinisme à l'hitlérisme), dans Russkaja Istorija i Russkij Kharakter (volume en l'honneur de L.N. Gumilëv), Saint-Pétersbourg, 2002, Presses de l'Université, pp. 176-185.)
Více než samotný skutek René Pelána vnímám to, jak jej zdůvodňoval. Pro mne osobně se to jeví jen jako projev arogance a nesnášenlivosti k lidem a myšlenkám jiným, než ke kterým se hlásí on. Jeho skutek není ojedinělý a zcela zapadá do ideologické atmosféry, která byla cíleně vytvořena v této zemi po Listopadu 1989.
V této politicko-ideologické atmosféře, kterou strana zastupitele Pelána kultivuje, nevidím nic jiného, než snahu lidí získat "ostruhy", když už za sebou nemají žádné činy, kterými by mohli prokázat, že něco udělali proti totalitnímu systému v této zemi, když politickou moc, která v listopadu "ležela na ulici" a byla dřívější mocí dobrovolně odevzdána (viz ku příkladu změna Ústavy o vedoucí úloze KSČ, volba prezidenta hlasy komunistického parlamentu, souhlas se svobodnými volbami), ze země zvedli, postavili se do role soudce nad dějinami, ač by i od lidí, které jistě považují za své vzory, se mohli poučit. "Jestliže přítomnost bude soudit minulost, ztratí budoucnost" (W. Churchill). Když kopou do politického protivníka, který už poražen leží na zemi (zákon č.198/93 Sb či poslední zákon č. 181/07Sb není ničím jiným!).
Musím ještě dodat toto. Jsem brněnským občanem od roku 2002, kdy jsem se přestěhoval z Prahy. K Brnu mne váže mnoho z mé minulosti. O tom se nechci šířit. Když jsem se přestěhoval do Brna, jedny z prvních mých kroků vedly na Moravské náměstí k soše Rudoarmějce. Už tehdy jsem byl přímo zděšen, jak tato socha byla "zprzněna", zřejmě jen proto, že tam zlatým písmem byl vyveden rozkaz vrchního velitele Rudé armády Stalina s jeho podpisem. Když jsem po krátké době pak navštívil Vídeň, byl jsem pochopitelně zvědav, jak tam naložili s podobným památníkem, o jehož existenci jsem věděl. Zjistil jsem, že sousední Vídni, tedy zemi ve válce poražené právě onou armádou, něco takového nevadí, brněnským "takyrevolucionářům" však ano. Rakouský "Kurier" dokázal na první stránce letos zveřejnit fotografii, kdy prezident Putin při své návštěvě Rakouska klade věnce k památníku Rudé armády, je fotografován a na pozadí jeho osoby je podpis Stalina. U nás si něco podobného představit nedovedu.
Tak se staví k památce na historické události lidé a státy, které si váží toho, co je to historie, kteří vědí, že co se stalo se nemůže odestát, byť jistě mají mnoho důvodů věci dnes hodnotit jinak. Možná také proto, že je tam mnohem větší úcta i k zákonům. Ne tak v Brně! Zde se postupně likvidují pomátky na to, že toto město osvobodila Rudá armáda, asi v naději, že se tím přepíše a změní historie.
Ku příkladu ze dvou záznamů o činnosti ruských či sovětských ženistů, kteří prověřovali budovy v době bojů a zanechali své záznamy o tom na stěnách domů již, podle mých poznatků, existuje jen jeden. Ten, který byl na budově gymnasia v Botanické ulici už neexistuje. Byl zničen při "obnově" fasády. Ten druhý je dodnes na budově Techniky na Veveří. Možná, že ti, kdož o jejich odstranění rozhodují, si neuvědomují, že takové památky by mohly jednou mít stejnou historickou hodnotu jako třeba zápis římských vojáků na skále v Trenčíně!
A ještě jeden příklad svědčící o tom, jak v jiných kulturních zemích si váží památek na svou historii. V severní Italii je na hoře Monte Grappa památník a ossarium. Tato hora, spolu se sousední Monte Asolone, vešla i do historie českých vojáků, včetně 8. brněnského pluku, kteří bojovali na straně Habsburků. A to ještě v době od 24. do 28. října 1918 (Pražský pěší pluk č. 28 na italské frontě 1915-1918,Historie a vojenství 4.XLV/1966, str.57). Italům ani dnes nevadí, že je tam mramorová deska osvědčující, že toto místo svého času navštívil i Duce Benito Mussolini. Ano, pro Italy je to součást jejich historie, byť jistě dnes většina Italů chápe, kdo to vlasně Mussolini byl. Dovede si někdo něco podobného představit v Brně? Kde místo toho, abychom přepsali zápis o svém charakteru, přepisujeme zápis o dějinách. Tak nějak to kdysi napsal Ludvík Vaculík. Já si to představit nedovedu!