Nízkým letem do soukromého století

6. července 2007 v 16:13 | veteranus
"NÍZKÝ LET" A NÍZKÉ POHNUTKY.
Česká televize na svém druhém programu odvysílala z jara 2007 v cyklu "Soukromé století" i epizodu nazvanou "Nízký let". (Tato epizoda byla dvakrát reprizovaná, možná také proto, aby "stokrát opakovaná lež se stala pravdou".)
V epizodě "Nízký let" jistá "Táňa" vypráví svůj příběh veskrze nevydařeného manželství se "špičkovým pilotem" ČSLA. Mnohým letcům ČSLA nebude muž, o němž Táňa vypráví, neznámý. Ti, kdo sloužili v Čáslavi, ho jistě osobně znali.
Podle tvůrců pořadu neměl celý cyklus ambice "vykládat ucelené historické pohledy", ale "zastavit čas" a z paměti "lokální, privátní", učinit paměť "veřejnou".
Manžel vypravěčky studoval na tehdejší KVVA (Krasnoznamjonoj vojenno-vozdušnoj akademii). V současnosti se toto učební zařízení ministerstva obrany Ruské federace jmenuje "Vojenno-vozdušnaja akademija J.A.Gagarina vyznamenaná řádem Rudého praporu a řádem Kutuzova". Akademie je umístěna do okolí osady Monino, asi 45 km severovýchodně od Moskvy.
Mne osobně z celého vyprávění nejvíce zaujala ta část, kde jsou líčeny zážitky právě z místa akademie, kam svého manžela doprovázela a byla s ním po celou dobu jeho studií. Nejvíce mě "nadzvedly" výroky jako "...všichni tam chlastali od náčelníků akademie, přes pedagogy až po všechny šarže. Bylo to jedno velké ochlastalecké centrum...byly tam chlastací orgie." O moninských dívkách se vyjadřuje takto: "Ty Rusky viděly krásně oblečené zdravé chlapy, pořádaly tam na ně hony, aby je urvaly a mohly se vystěhovat z Ruska. Stávalo se, že se jim podařilo rozbít manželství... Rusky byly normální štětky".
Cítím jako svou morální povinnost obhájit ne sebe a své kamarády, ale naše ruské přátele, a nimiž jsme se po dobu třech roků a více setkávali.
Podstatu toho, co píši dále, jsem vyjádřil ve své dopise České televizi i producentům pořadu Pragafilmu. Na dopis jsem odpověď nedostal, což mne ani nepřekvapuje. Neodpovídat na dopisy se stává v naší zemi společenskou normou.
Sám jsem akademii v Moninu absolvoval v letech 1954-1957, tedy circa 10 let předtím, než tam studoval "Franta". Byl jsem už tehdy ženatý, za dobu mého pobytu tam se nám narodily dvě děti. Nebylo možné mít rodinu s sebou. Teprve před ukončením akademie bylo mé manželce povoleno, aby mne navštívila. Byla se mnou jeden měsíc, bydlela v soukromí v jedné ukrajinské rodině.
Za celou dobu mých studií jsem neviděl jediného z vedoucích fukcionářů, pedagogů či jiných důstojníků v prostorech akademie v podnapilém stavu či opilého. V té době byl náčelníkem akademie generál, později maršál A.S. Krasovskij, jeden z osvoboditelů mé země od nacistické okupace. Byl to velice přísný náčelník, který dbal o pořádek a morální profil svých podřízených. Vzpomínám na jeden případ, kdy zemřel na infarkt jeden z profesorů šturmanské fakulty. Bylo to poté, když byl "na koberci" u náčelníka akademie Krasovského proto, že měl poměr s jinou vdanou ženou. Podle vyprávění sekretářky maršála, vyšel onen pedagog z kanceláře náčelníka "savsem bez lica" (="neměl tvář"). Tak tvrdý pohovor s ním Krasovskij měl.
Pokud se týče nás, posluchačů, nemohu samozřejmě tvrdit, že jsme byli anděly, pokud se týče konzumace alkoholu. Velice často jsme na "obščežitiji" o víkendech poseděli u dobrého vína. Kdo někdy prožil třeba Vánoce několik tisíc kilometrů od své rodiny, (v mém případě to byly troje) to pochopí.
Pokud se týče alkoholismu v Rusku- vyjadřuji se k tomu ve své knize "Letcem ve studené válce", Erika, Praha,2003 , str.115-117. Tvrzení Táni, že "akademie bylo jedno ochlastalecké centrum" pro dobu mých studií neplatí. Jestli tomu tak bylo za její éry, posoudit nemohu:ani popřít ani odsouhlasit. Pochybuji však o tom.
Z mých kolegů-letců si v době mého studia tři vzali za manželky tamní dívky, Rusky. Byly to velice slušné dívky, žádné "štětky". Jistě by se cítily dotčené generalizujícími odsudky, které "Táňa" na adresu ruských dívek pronáší. V době deset-patnáct let po strašlivé válce, která odnesla do nebytí elitu mladých mužů ruského národa, byl v Rusku nedostatek "ženichů" a ruské dívky se neprotivily snahám mých kamarádů najít si v Rusku svou životní partnerku. To nebylo nic nepřirozeného.
To,co jsem výše napsal, je tedy má pravda a můj přínos k tomu, aby se "lokální, privátní" paměť stala pamětí veřejnou. To však nestačí: každá pravda o minulosti, i pravda zveřejněná, musí nést pečeť ciceronovského "lux veritatis"- světlo pravdy. Aby se tak stalo,bylo by však zapotřebí jediné: aby lidem s jinou zkušeností byla dána stejná šance jakou dostala Káťa Polejková. Pokud se tak nestane, je zde jedno obrovské nebezpečí. Že ze snahy o zobrazení minulosti bez příkras a s ambicí nepodávat "ucelené obrazy historie" se stane pouhé dílko s jasně zaměřeným cílem: jednostranně vylíčit minulost, pokud to jde ji pošpinit, a autenticitu takovému líčení přidat vyprávěním možná zamindrákované ženy, které se život nevydařil tak, jak si třeba přála a proto se dívá na vše kolem pohledem zklamané ženy. Výsledkem je pak obraz, který je nepravdivý, protože je zkreslený a generalizující.
To ostatně v době, která tak kultivuje principy kolektivní viny - viz ku příkladu nedávno přijatý zákon o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů-, který z absolventů vysokých škol v SSSR šmahem,generelně, učinil lidi nespolehlivé, není nic překvapujícího.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama